OSKAR NEDBAL /dirigent, skladatel/ Oskar Nedbal - hudební skladatel foto: foto: www.berounsky.cz
26. 3. 1874, narodil se v rodině táborského advokáta Nedbala syn Oskar, aby vyrostl v komorního hráče, dirigenta a komponistu a aby poznal, jak se v životě Často stává, slávu i trávu. Vystudoval u Dvořáka a Bennewitze a již ve svých osmnácti letech dobýval svět violou v Českém kvartetu. Zamiloval se do manželky primária Karla Hoffmanna, opustil kvarteto a odešel do Vídně, kde se Marie Hoffmannová stává později druhou Nedbalovou chotí.
Naštěstí pro mladý pár má Nedbal ve vídeňských hudebních kruzích dobré přátele, kteří mu pomáhají roku 1908 do čela nově založeného Tonkünstlerorchestru,
jehož dirigentem je až do konce první světové války. Byla to dobrá sázka. Napájen tajemnými tvůrčími silami žene se z práce do práce, od úspěchu k úspěchu, takže jméno Oskar Nedbal se brzy píše vedle jmen Toscaniniho, Nikische a jiných největších dirigentů všech dob.
Při tom, i když žije v císařské Vídni, zůstává zcela samozřejmým, nadšeným šiřitelem České hudby a uvádí nejen uznaného Smetanu a Dvořáka, ale i moderní České
a tehdy méně známě autory. Brzy se sám představuje jako úspěšný skladatel. Dodnes rádi vyslechneme např. jeho Scherzo caprice, op. 5. A darmo ztrácet slov o jeho slavných baletech, Pohádce o Honzovi s proslulým valčíkem Valse triste a Z pohádky do pohádky.
Když byl na vrcholu uznání, obrací pojednou, k překvapení hudebního světa, tvůr49 pozornost ke zpěvohře — a činí tak s veškerou vervou talentu i temperamentu jimiž si podmaňoval Vídeň. Učinil chlapský pokus o renezanci operety: chce nahradit banalitu poezií, nedomrlost kavalírským řízem a stupidnost citem. Jeho operetní tvorba počíná Cudnou Barborou a pokračuje přes Polskou krev, jen tu jedinou, v níž se mu zplna podařil umělecký záměr, po Vinobraní, Krásnou Saskii, Mamzell' Napoleon, Erivan a Donnu Glorii.
Na jaře 1919 konci Nedbal svůj slavný vídeňský pobyt a vrací se do Prahy, aby pomáhal nové republice. Dočkal se však přijetí typického pro krátkozraké měšťáky, podléhající panickému strachu vždy, spatří-li poblíž sebe schopného Člověka. Synovec Karel o tom napsal: „Jeho očekávání, že zde najde sobě přiměřené uplatnění, bylo brzy vyvráceno s jednoznačnou brutálností... strýcovy schopnosti a vlivné zahraniční styky nepochopitelně zůstaly pro mladou republiku nevyužity... byl prohlášen za renegáta, vyobrazován v humoristických Časopisech s rakouskou Cernožlutou šerpou a zbaven národní cti prohlášením několika českých hudebníků, uveřejněným v denním tisku ... Strýcovo definitivní odstranění z Prahy bylo ... programem." Když nepřinesly uspokojení ani tyto nevybíravé útoky, trpěné a snad i podporované státní mašinérií, zorganizovalo se tažení na téma nedostatečné Mistrovy odbornosti a jistý kolega — jehož jméno dnes nic neříká — nazval „ ... Oskara Nedbala kšeftařem s uměním, proti němuž stojí celý hudební a umělecký svět." Přesto: „Ve svém těžkém existenčním boji strýc rozhodně projevil mnohem více lidské důstojnosti než jeho odpůrci."
 Oskar Nedbal - hudební skladatel foto: foto: www.berounsky.cz
Za dva roky je morálně donucena pozvat Nedbala k řízení koncertu sama Česká filharmonie, kterou totiž dříve sám finančně podporoval. Počínaje sezónou 1922/23
se pak stává šéfem opery Národního divadla v Bratislavě a přednáší na Universitě Komenského a v Hudební akademii.
Ani Bratislava nepopřeje vsak Nedbalovi klidu. Dochází k nejrůznějším pracovním rozporům a posléze postihuje divadlo všeobecná hospodářská krize, jíž on sám nedovede a samozřejmé ani nemůže čelit. Stává se terčem útoků bratislavského tisku, při nichž nelení ani ti novináři, kteří s ním dříve rádi chodívali na skleničku.
I v době, kdy se jej v důsledku osobní situace a bezohlednosti okolí zmocňuje těžká, depresivně laděná neuróza, pokouší se znovu komponovat. Vedle Pochodu Unia a podílu na hudbě k filmu Svatý Václav napsal na téma Lope de Vegy operu Sedlák Jakub, která však propadla po čtyřech reprízách. Před vánocemi 1930 odjel do Záhřebu na premiéru Pohádky o Honzovi, aby o Štědrém dni tragicky zahynul pádem z okna baletního sálu v tamní opeře. Odešel za svým Honzou do pohádek, kde snad našel — vždyť to tam sám všechno vložil — dostatek síly, statefinosti a moudrosti, jídla, pití i veselosti, aby toho bylo dost pro velkého českého skladatele. Bratislavské divadla dávalo na druhý den Rusalku, kterou nastudoval ještě Oskar Nedbal. Uvedení předcházel Valše triste a obecenstvo jej vyslechlo vstoje.
* |
