P. I. ČAJKOVSKIJ [hudební skladatel] Narodil se 25. dubna 1840 ve Votkinském Závodě, zemřel 25. října 1893 v Petrohradě.
Čajkovskij patří k prvním žákům petrohradské konzervatoře, především Antona Rubinštejna. Už v r. 1866 se stal profesorem teorie na konzervatoři v Moskvě, kde působil jedenáct let. Poté diky podpoře, kterou mu poskytovala paní von Mekk, mohl se věnovat pouze kompozici a provádění vlastních děl. V druhé polovině 19. století znamenal Čajkovskij osobnost, která svým uměním zcela prorazila doma i za hranicemi Ruska. Lze říci, že jeho jméno v posledních desetiletích 19. století tvořilo společně s Johannesem Brahmsem a Antonínem Dvořákem nejvýznamnější trojici skladatelů. Čajkovského tvorba je všestranná. Od drobné písně romansu až k nejsložitějším vokálním útvarům, od krátké klavírní piecy ke klavírním cyklům, komorním skladbám a velkým dílům symfonickým, vrší se Čajkovského dílo do veliké šíře i hloubky. Jak v oboru symfonickém, tak i v operách vytvořil skladby, které náleží k nejvýznamějším dílům svého oboru vůbec a je těžko rozhodnout, zda větší význam mají díla symfonická nebo opery.
Čajkovského umění vyrůstá z neobyčejně silných zážitků ruského života. Poznal jak bezprostřední tvořivost lidovou na ruském venkově, tak složitost životních forem ruské inteligence druhé poloviny 19. století. Úměrně s jeho dílem vyrůstala velká realistická literatura ruská, která ukazuje, jak ruští umělci dovedli sáhnout do hloubky životní a společenské problematiky. To nesporně je také znakem umění Čajkovského. I tam, kde se ve své práci dotkne vzdáleného romantisujícího tématu, např. v symfonických básních „Francesca da Rimini", „Romeo a Julie" a „Manfred", nebo v operách „Panna Orleánská" a „Opričník", dovede Čajkovskij pronikavě námět aplikovat na svou vlastní dobu a demonstrovat na něm kritické problémy své doby. Přemýšlivost je po této stránce jednou z cest, jíž se Čajkovskij i v oboru hudby tzv. absolutní, dostává k problémům ideovým a jimi svou hudbu zbavuje vší izolovanosti od života. Každá skladba Čajkovského se stává nositelkou ideje. To platí tím více o jeho operách, které ukazují, že Čajkovskij uměl vybrat velmi širokou rozlohu námětů nejrůznějšího rázu. Na nich vždy ukazoval krizi člověka a vše, co s tím souviselo. Tón smutku, který vládne v mnoha skladbách Čajkovského, vychází právě z rozpoznání společenských rozporů doby, které člověka spoutávají a nedopřávají mu volného rozvoje. Čajkovského hudební výraz proto pracuje s tak odlišnými intonacemi a dospívá k tak nesmírnému bohatství dramatických charakteristik, že jeho dílo přináší v podstatě největší počet ruských typů, jež jsou zároveň i typy všelidskými. |