- REZERVAČNÍ SYSTÉM
Pro on-line rezervaci vstupenek slouží jako přihlašovací jméno Váš e-mail, použitý dříve při registraci do klubu přátel divadla, heslo je stejné jako do klubu přátel divadla.
V případě zapomenutého či nesprávného hesla lze vygenerovat nové heslo a poslat si jej na e-mail. Je také možné provést novou registraci s novým e-mailem.
- E-MAIL: divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)
- NAŠE ADRESA:
Lidické náměstí 10
Ústí nad Labem
400 01
- IČO: 22774289
DIČ: CZ22774289
ZVEME VÁS NA:
PARTNEŘI A SPONZOŘI
SEVEROČESKÉHO DIVADLA:
SEVEROČESKÉHO DIVADLA:
- VALNÁ HROMADA
Jednatel společnosti Severočeské divadlo s.r.o. svolává řádnou valnou hromadu společnosti na den 14.4.2025 od 9.00 hod. Jednání se uskuteční zasedací místnosti Rady města Statutárního města Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, 400 01 Ústí nad Labem.
- VNITŘNÍ OZNAMOVACÍ SYSTÉM ZAMĚSTNAVATELE
E-mail: severoceskedivadlo@seznam.cz
Telefon: +420 210 082 134
Představení muzikálu
„Noc na Karlštejně“
finančně podporuje společnost
NAŠI PARTNEŘI:
Vladimír Kaiser: Ústecké divadlo v letech 1909 - 1945Ústí nad Labem se stává významným městem až v druhé polovině 19. století v souvislosti s těžbou uhlí, rozvojem průmyslu a dopravy. Dochází proto i k emancipačním procesům v oblasti kultury. Stručně řečeno rostoucí moc a blahobyt měšťanstva je viditelná především stavbou divadla.Roku 1899 přidělilo město pro stavbu divadla pozemek mezi hlavní poštou a školou na dnešní Masarykově třídě, na místě již dříve zasypaného rybníčku. Původně přicházely v úvahu i další pozemky u Městských sadů nebo v prostoru před Vaničkovou ulicí. Vzhledem k architektonickým představám o dalším územním rozvoji města byly nakonec tyto plány opuštěny. V té době byl založen divadelní výbor a ten se roku 1903 změnil na Spolek pro výstavbu divadla. Hlavním posláním spolku bylo zajištění financí pro zamýšlenou stavbu. V tom byl Spolek úspěšný a patrioti přispěli částkou kolem sta tisíce rakouských korun. Byly získány přísliby dalších financí, zejména od nedalekého Spolku pro chemickou a hutní výrobu, spořitelny a pivovaru. Divadlo k pýše radních získalo poměrně rychle dobrou úroveň. Soubor byl pečlivě vybrán a na programu byla především klasická dramata, Hamlet, Egmont ap., hry moderních autorů typu Gerharda Hauptmanna, dobová díla berlínských a vídeňských scén a stranou nezůstaly ani opery a operety ve špičkovém obsazení. Když Marie Pospíšilová po 4 letech z Ústí roku 1913 odcházela, byla již zdejší divadelní tradice do značné míry zajištěna. Její nástupce, Max Steiner-Kaiser, to v letech 1913-1916 neměl jednoduché. Jednak neměl image význačné herečky předních scén, a byl spíše divadelním praktikem a managerem. Navíc zůstalo divadlo od počátku války do podzimu roku 1915 zavřeno. Nelze ale zapomenout na poslední předválečný rok. Divadlo pod vedením režiséra Eduarda Gebrhardta zrealizovalo několik zajímavých inscenací. Byla např. nastudována opera Richarda Strausse Růžový kavalír. Za následujících ředitelů, Carla Richtera a zejména pak za dr. Viktora Eckerta, došlo ke značnému úpadku divadla. V roce 1917 bylo ústecké divadlo spojeno s teplickým divadlem, na scéně se objevovaly převážně kýčovité operety, špatná byla i výprava a v neposlední řadě bývala mizerná i vystoupení herců. Jen výjimečně se objevovaly jako hosté význačné osobnosti, např. lze uvést tenory Leo Slezáka a Vogelstroma. Ale to byla malá náplast na ústecké divadelní rány. S koncem války byla nastolena otázka - co dále s divadlem. Hospodářský rozkvět válkou pominul. Provozovat divadlo v režü města? Nebo dát divadlo do pronájmu? Zvítězila první varianta. Pomohly k tomu podklady z Halle, Moravské Ostravy, Opavy, Štýrského Hradce a Brna, i když ne vždy byly podklady jednoznačně kladné. Myšlenku bezprostředního řízení divadla městem podporoval zejména starosta města Leopold Polzl. Po 1. světové válce v nově vzniklé republice dochází v rámci stálého divadla poprvé k uplatnění českého divadelního vlivu. Tylův „Dráteník" uvedený na zdejší scéně 18. května 1919 by dokonce měl být prvním českým operním představením na německém jevišti. Velký význam pro další rozvoj českého divadla ve zdejších podmínkách měly i vojenské uniformy. Resp. osvětové soubory vojenských útvarů. Např v r. 1923 vojenský soubor z Litoměřic představil v ústeckém divadle svou inscenaci „Prodané nevěsty". Z vnitrozemských divadel do Ústí zajíždělo nejčastěji, podobně jako do dalších měst s českou menšinou, divadlo z Olomouce se svými jednotlivými soubory, v r. 1927 zde poprvé hostovalo Národní divadlo. Význační herci vystupovali často i v hrách nastudovaných místními ochotnickými soubory „Havlíček" a „Jirásek". Byli to např. M. Hübnerová, Zdeněk Štěpánek, V. Vydra, Vlasta Burian a další. Oba ochotnické soubory si postupně získaly širší věhlas. Provozování divadla se nevyhnulo ani sporům mezi Čechy a Němci v městském zastupitelstvu. Nakonec bylo dohodnuto dělení subvence na obě národnosti a bylo německou stranou doporučeno oddělit herní doby na německé a české. To bylo v důsledku ztrátovosti divadel ekonomickou nutností. Česká představení se posléze většinou hrála v divácky nepříliš příznivých letních měsících, ale také o státních svátcích. Stále ostřeji kritizovaný ředitel Eckert se ucházel o místo ředitele divadla ve Štětíně, takže město počátkem roku 1920 bylo nuceno se poohlédnout po novém řediteli. A dá se říci, že mělo šťastnou ruku. Již v únoru byla započata jednání s Alfredem Hüttigem, vedoucím režisérem Německého zemského divadla v Praze. Alfred Hüttig byl Rakušan. Začínal u druhořadých divadelních společností. Pro svůj talent byl nakonec poslán do divadelní školy dvorního herce L. Friedricha. Později působil v St. Gallen, v Mnichově a v Praze. Ústečtí jej znali z řady pohostinských vystoupení. Hüttig se stal ředitelem ústeckého divadla od podzimu r. 1920 s přestávkou let 1929-1933, kdy divadlo vedl F. J. Delius z Brém, do r. 1941, přičemž do roku 1925 působil pod přímou správou města. Není nad dobrý začátek. Alfred Hüttig měl při svém příchodu do Ústí štěstí. Doba divadlu přála, mladá Československá republika oproti sousedům se rychle hospodářsky stabilizovala, a proto přitahovala svými neinflačními honoráři mnohé význačné zahraniční osobnosti. Sám Hüttig byl zde oblíben. To samo o sobě nemohlo vytvořit z divadla úspěšný umělecký podnik přesahující svou kvalitou hranice provinčního města na Labi. Ale podařilo se to a Hüttig vychoval náročné publikum, o čemž ještě dnes vyprávějí s dojetím tehdejší pamětníci. V čem bylo tajemství jeho úspěchu? Alfred Hüttig v sobě spojoval bytostný emocionální prožitek aktivního herectví s intuicí dobrého manažéra. Pro repertoár vybíral špičkové autory, a to nejen co do kvality již ověřené, jako byl Shakespeare, Moliere, Goethe ap., ale zároveň se orientoval na autory mladé, jejichž věhlas se teprve vytvářel. Např. uvedl v sezóně r. 1920-1921 hru Rabindranátha Thákura Poštovní úřad. Podle pražského příkladu pořádal květnové festivaly (Maifestspiele), organizoval představení pro mládež a zvláštní dělnická představení. Chceme-li připomenout hostující umělce, musíme především uvést Alexandra Gollinga jako představitele charakterních rolí, tehdy ještě mladičkou Paulu Wessely, pozdějšího herce vídeňského Burgtheatru Victora Brauna či holywoodského producenta L. Premingera. Musíme si ale připomenout také celé soubory Saského státního divadla, Nového německého divadla v Praze ap. Ke zvlášť významné kulturní události došlo v říjnu r. 1922. Ústí navštívil dramatik Gerhard Hauptmann (nositel Nobelovy ceny za literaturu, která mu byla udělena r. 1912) a při této příležitosti byl v divadle uspořádán slavnostní večer u příležitosti jeho 60. narozenin. Hauptmann tehdy večer četl úryvky ze svých děl. V podstatě již od roku 1920 začínají problémy s financováním divadla. Hlásí se zaměstnanci divadla se svými mzdovými a sociálními požadavky, i celkový provoz divadla je deficitní. V městské radě proto dochází často ke sporům. Na jedné straně Leopold Polzl klade důraz na potřebu kvalitního divadla i za cenu deficitu, zatímco na straně druhé stojí radní Schoppe, pozdější starosta, požadující zrušení činohry a omezení opery. Proti tomu se ředitel Hüttig výrazně postavil s logickým argumentem snížení úrovně divadla. Deficit ale dále rostl. Nemálo k tomu přispělo stále více se prosazující kino a rozhlas. V sousedních Teplicích bylo otevřené nové divadlo a to odčerpalo také část pravidelných návštěvníků ústecké scény. V letech 1923-1924 dosáhl deficit výše 1 miliónu Kč. Městské zastupitelstvo se proto rozhodlo 23.1. 1925 zastavit provoz divadla ve vlastní režii a divadlo až do další sezóny pronajmout. Když došly žádosti uchazečů, nejvíce argumentů hovořilo pro dosavadního ředitele Hüttiga. Ale ani on se nevyhnul sporům se svými zaměstnanci, projevovaly se také neshody s městem, jež divadlo z části subvencovalo. Spory v různých rovinách (přičemž se nelze beze zbytku postavit ani na jednu stranu) vyvrcholily tím, že pro sezóny 1929-1930 a 1930-1931 byl jako nájemce divadla schválen Franz Josef Delius z Brém. Snažil se ještě více než Hüttig vystupovat jako obchodník, přičemž udržoval i uměleckou úroveň divadla. V těchto letech se zas a znovu objevovaly plány na spojení s jinými scénami, např. Německý divadelní spolek v Praze navrhoval spojit divadla v Praze, Ústí a Teplicích, přičemž by opera zůstala z úsporných důvodů pouze v Praze. Nakonec z experimentů (ku prospěchu ústeckého divadla) sešlo. Ani Deliusovi se nedařilo v divadle hospodařit lépe než Hüttigovi, narůstala proti němu i kritika vztahující se k úrovni divadla. Začalo se proto znovu jednat s Hüttigem, protože stále byl pro měšťany symbolem kvalitního divadla. Alfred Hüttig v té době působil ve Vídni jako ředitel Raimundova divadla. Jednání s městskou radou probíhalo pozitivně až od okamžiku, kdy se Hüttigovi podařilo získat finanční výpomoc. Dozorčí rada divadla také schválila pronájem své lóže paní Schichtové (továrna Schicht, dnešní SETUZA a.s.) za 25 000 Kč ročně. Protože paní Schichtová byla velkou milovnicí divadla, lze usuzovat, že leckterou chybějící částku pro provoz divadla poskytla právě ona. Zahajujícím představením nové sezóny byla Vídeňská krev Oskara Nedbala. Celá sezóna se již nesla ve znamení Hüttigovy osobnosti. Svá představení měl i nově ustavený Divadelní spolek - byla jimi Gótz von Berlichen J. W. Goetha a Mozartova Figarova svatba. Spory přesto neutichají a jsou stále více politicky motivované. Docházelo ale také k pozitivním událostem. Na jaře 1934 byl nově založen již výše zmíněný Divadelní spolek. Měl přispět k vyšší návštěvnosti divadla. Zvláštní zásluhy byly v tomto ohledu připisovány již známému starostovi Polzlovi a továrníku Schichtovi. Byl dokonce vymyšlen plán „studia" pro díla moderních básníků. Na podzim 1934 byly uspořádány slavnosti k 25. výročí existence divadla a vydán zvláštní tisk. Pro slavnostní představení byla vybrána opera Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští. Oslav se zúčastnila celá městská společenská a politická honorace. Významným počinem ústecké opery bylo také uvedení opery Leoše Janáčka Káťa Kabanová 25. března 1935. Návštěvnost byla prý sice slabá, ale provedení bylo kvalitní. Celkově lze říci, že se na ústecké operní scéně ve třicátých letech střídala špičková díla a jejich provedení bylo pod vedením šéfa opery Allerse na velkoměstské úrovni. V činohře, v opeře či operetě se nehrála jen vysoce náročná díla. Byl zastoupen i lehčí žánr, dobové hry, operetky ap. Jednalo se ale o pestrý repertoár s maximální snahou udržet věhlas a kvalitu divadla.Tomuto smyslu a účelu Hüttig podřídil a přebudoval soubor divadla. Přes veškeré subvence a příspěvky mecenášů bylo divadlo i nadále deficitní. Následkem byla další série sporů mezi Hüttigem a městem. Vyhrocuje se také politická scéna a v říjnu 1938 došlo k nacistické okupaci českého pohraničí. To znamenalo nejen konec českého divadelního života v městě na břehu Labe, ale i konec rozkvětu divadla německého. Alfred Hüttig je postaven do role intendanta. Do řízení divadla se dostali nacisté A. Grund a A. Weidlich. Nadále se hrály hlavně Wagnerovy opery a také italské klasické opery. Hůttig roku 1941 odchází do Metz, kde se stává intendantem divadla. Na jeho místo v Ústí nad Labem byl jmenován dr. Edgar Gross (objevitel von Karajana v Cáchách). Válka kromě vojenských pochodů umění nepřeje, proto na ústecké divadlo doléhaly stále větší existenční potíže. V důsledku prodlužující se války nakonec došlo na podzim roku 1944 k zastavení provozu divadla. A tím také končí jedna jeho etapa. Vladimír Kaiser |
© 2025 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ