• E-MAIL:
divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)

• NAŠE ADRESA:
  Lidické náměstí 10
  Ústí nad Labem
  400 01

• IČO: 22774289
  DIČ: CZ22774289

MAPA:

---

ZVEME VÁS NA:

---

   

NAŠI PARTNEŘI:

Faust a Markétka - zamyšlení režiséra ZAMYŠLENÍ REŽISÉRA ... Když Goethe 6. května 1827 hovořil se svým tajemníkem Eckermannem o Faustovi, použil výraz "nesouměřitelný výtvor". Učinil tak plným právem; jeho dílo se vymyká obvyklým měřítkům, kladeným na slovesné umění, a přesahuje i všechno úsilí zmocnit se faustovské látky způsobem doposud známým. První zmínky o skutečném Faustovi - jmenoval se Georg Sabellicus - pocházejí z počátku 16. století. Později hrdina mnoha příběhů, od anekdot a pimprlového divadla až po velepíseň Goethovu, skutečně žil. A třebaže dochované zprávy o Faustovi jsou kusé, není pochyb o tom, že byl pravým dítětem svého věku - doby, kdy se rodil novověk. Byl to čas, kdy se lidstvo po dlouhých staletích strohého středověkého řádu pokusilo setřást jeho pouta a vrátit se ke zdrojům života a jeho radostí i k pramenům poznání. Člověk počal důvěřovat sám sobě. Nicméně brzy byl nucen pocítit i své meze. Cíl, který si vytkl, to jest prozkoumat přírodu, vesmír a odhalit jejich tajemství, byl příliš smělý a zdaleka přesahoval prostředky i možnosti tehdejšího vědění. Po prvním velkém rozletu se dostavilo vystřízlivění. Zároveň se začala vtírat otázka marnosti všeho vědění, za přívalem čerstvých dojmů zůstával černý stín nejistot tváří v tvář nepoznatelnému. A tu přispěchala na pomoc magie; již od starověku panuje přesvědčení, že ke štěstí i k poznání lze najít cestu prostřednictvím různých nadpozemských sil, ovlivňujích naše bytí. V naší křesťanské tradici tuto rovinu představoval protipól dobroty božské - symbol černé magie a zla - ďábel. Stačí jen málo - upsat ďáblu svou ďuši - a člověk může naplnit všechna svá přání a tužby. Stovky příběhů, pověstí, písní, her a literárních výplodů po staletí využívají tohoto schématu. Faustovský mýtus se stává jedním z nejoblíbenějších. A jako vždy, je-li základní nápad dosti prostý a jednoznačný, lze na něm v příhodnou chvíli za požehnání tvůrčího ducha vybudovat myšlenkovou katedrálu. Tento zázrak proměny se udal v průběhu šedesáti let (1770 - 1832), která potřeboval německý básník J. W. Goethe ke stvoření svého velkolepého dramatu. Goethe ideově zpracoval nejen všechno to, co jeho Faustovi předcházelo, ale dalo by se říci, že takřka v biblickém rozsahu pojednal problémy moderního evropského člověka a jeho duše. Na poměrně nevelké ploše shromáždil Goethe takové kvantum poznání základních lidských situací a vztahů, že po něm může jen stěží vzniknout závažné filosofické či umělecké dílo, které by se s myšlenkami jím již definovanými nevyrovnalo. Goethovo dílo se stalo všeobecným duchovním majetkem, postavy dramatu přerostly hranice díla svého tvůrce. A nebyl daleko pravdě největší německý básník 19. století Heinrich Heine, když prohlásil, že "každý by měl napsat svého Fausta". Téměř každý tvůrčí umělecký duch se s faustovskou tématikou po svém musel vyrovnat - a to bez ohledu na druh a žánr své tvůrčí potence. (V té souvislosti poznamenejme, že Charles F. Gounod byl nejen nadšeným obdivovatelem Goethovým, ale že jeho faustovská opera je výsledkem téměř dvacetiletých rozvah). Pro řadu Goethových pokračovatelů ve ztvárňování faustovské tématiky stála v ohnisku jejich úsilí nejen otázka vztahu tří hlavních protagonistů příběhu - Fausta, Markétky a Mefista (postavu Markétky včlenil do příběhu Goethe ve svém prvním mladickém náčrtu Fausta, v tzv. Urfaustovi) - ale i dobový kontext jejich existence v souvislosti s proměnami myšlení. Autorita ďáblovy tajemné hrůznosti upadá úměrně tomu, jak stále méně lidí je ochotno brát jeho existenci vážně. Jeho moc nemizí, některé jeho metody ale postupně vyšly z módy. Mefisto přestává být příšernou obludou, bolestně se svíjející pod znamením kříže, mizí zásoba rekvizit krvavých podpisů, ohňostrojů a jiných pekelných pomůcek. Z představitele temných sil se stává obecný symbol zla, mnohdy jen výstřední, záhadná postava, či dokonce jen součást hrdinova nitra, jeden z rysů lidské povahy. Nová doba nově klade otázky po smyslu samotného příběhu. Můžeme dnes, v době etnických i jiných čistek, kdy se vraždí na objednávku, kdy za mnohým demokraticky se tvářícím rozhodnutím nalézáme jen hloupou omezenost zakomplexovaných tupců - což můžeme v takovéto době inscenovat příběh čisté, hluboce věřící dívky, která z pocitu viny za odevzdání se milovanému člověku zabíjí vlastní dítě? Zastavme se na chvíli u inscenačního problému našeho představení. Je nesporné, že jak u Goetheho, tak i Gounoda, jsou základem dramatického konfliktu dva děje - tragedie vědění a tragedie lásky. Faust je stravován rozumem i milostnou touhou. Dalo by se říci, že příčinou jeho svazku s dáblem je neschopnost sladit rozlet duchovní se smyslným pudem, vědomí toho, že vláda rozumu a vědy uvolňuje zároveň ničivé temné síly. A zde Goethe geniálně zapojuje do hry Markétku. Podle dřívějších výkladů byl v Markétce zpodoben typ dívky naivní, trpné a odhodlané stát se ztělesněním německé řádnosti v domácím království. Takový názor nemůže současnému interpretu postačovat. Markétka je svými skutky hrdinkou tragickou, která sama činí svou volbu, když odmítne útěk z vězení a bere na sebe odpovědnost, když, navzdory Mefistově strategii, odolá ve vrcholném a rozhodujícím okamžiku zlu; zachraňuje nejen sebe, ale stává se účinnou také při záchraně Faustově na konci tragedie. Je to Markétka, kdo je dramatickým protihráčem Mefistovým. Je představitelkou a ochránkyní původního řádu, jeho norem a hodnot, strážkyní jeho chodu v době, kdy se tento řád hroutí a lidé se přiklánějí k "novému". Markétka je v tomto smyslu zosobněním tradice - není bytost trpnou! Její postávaje výrazem síly. Obklopena milou a přející společností bodrých lidiček - jak by si to přál vidět náš sentimentální pohled nemohla by splnit svoje dramatické a lidské poslání, opera by skončila fiaskem operetně-sakrálního happyendu. A tak se nabízí otázka: proč je scéna Auerbachova sklepu (ve druhém obrazu opery) u Goetha scénou surovosti a nihilismu "veselých kumpánů", zpívajících o bleše, kryse a mamonu, kdy se i Faust, zlákán bukolickými zvuky zdáli zvučícími v jeho vědeckém osamění - ocitá náhle ve skutečné společnosti svých vysně-nýchlidiček opile vřeštících: "tak náramně si nežije lidožrout ani stádo sviní"! Ne - to, co obklopuje Markétku i udiveného Fausta, to je vskutku svět pudů a vášní, svět smyslnosti a živočišnosti, kde sny a touhy jsou zastoupeny kuplířstvím a zlodějnou a kde i oslavování vítězného návratu obětí války je jen zástěrkou pro lhostejnou samolibost těch, co se v době utrpení hřáli v závětří domova. A z tohoto pohledu se nám již začíná rýsovat možná odpověd na původně vyslovenou otázku: koho se tak bojí nešťastná dívka, že raději své dítě zabije, než by je nechala napospas peklu, obecné nenávisti a pseudomorál-ního opovržení. Chápeme-li divadlo jako podobenství světa - pochopitelně s rizikem zjednodušení - potom v nás Goethův Faust, tento "nesouměřitelný výtvor", probouzí tisíce otázek, které ani při nejlepší vůli nemůže jedna inscenace zodpovědět. "Téma Faust" zůstává nadčasovou výzvou. Martin Dubovic více o tomto představení...

© 2024 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ