Ruggiero Leoncavallo («i» v jeho křestním jménu se nachází v rodném listu, zažilo se také užívání varianty bez «i» - Ruggero) se narodil 23. dubna 1857 v městečku  Riviera di Chiaia u Neapole – a ne, jak on sám rád mystifikoval, o rok později 8. března 1858 (podobných nepřesností existuje v jeho biografii více). Leoncavallo je autorem jednoho z nejpopulárnějších děl operního repertoáru, opery I pagliacci (Komedianti). Podnět k napsání této opery údajně získal jednak v soudním procesu s vrahy Giovannim a Luigim Alessandrovými, jež posuzoval jeho otec Vincenzo jako soudce v kalábrijské provincii Cosenza roku 1865, a dále mu inspirací byly také hra Catulla Mendèse La femme de Tabarin (1887) a Un drama nuevo (1867) španělského dramatika Manuela Tamayo y Bause. 

Po studiu na neapolské konzervatoři San Pietro a Majella pokračoval Leoncavallo od r. 1876 ve studiích na univerzitě v Bologni, kde se věnoval literatuře. Tam započal práci na své první opeře Tommaso Chatterton; námětem je krátký nešťastný život anglického básníka (1752-1770), jehož osud se podobá osudu Werthera. Po pobytu v Egyptě, kde Leoncavallův strýc Giuseppe pracoval jako vysoký úředník, žil od r. 1882 v Paříži, kde vystupoval v kavárnách jako klavírista. V roce 1886 dokončil svou první symfonickou báseň La nuit de mai na text Alfreda Musseta. Inspirován Wagnerovým Ringem začal pracovat na opeře I Medici, jež byla původně zamýšlená jako první část trilogie o italské renesanci s názvem Crepusculum   (Soumrak). Po šesti letech se vrátil zpět do Itálie a usadil se v Milánu. 

Pod vlivem mimořádného úspěchu veristické opery Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír, 1890) Pietra Mascagniho napsal Leoncavallo velice kompaktní libreto. Toto libreto nabídnul s ne příliš velkým úspěchem milánskému nakladateli Ricordimu, který si nebyl jistý, zda „onoho muže v bílém“ (myšleno hlavního hrdinu Cania) budou diváci brát vážně. O tom Leoncavallo přesvědčil jiného konkurenčního vydavatele Edoarda Sonzogna a během pěti měsíců r. 1891 dokončil celou operu, kterou původně nazval Il pagliaccio (Komediant). Výsledná podoba opery se od původního rukopisu k tištěnému vydání značně liší. Později dokomponoval Leoncavallo k jednoaktové opeře prolog a rozhodl se, že bude dvouaktová. Na podnět Artura Toscaniniho připsal ještě Intermezzo, které je hudební expozicí ke scéně komediantů druhého aktu. Prolog opery, v němž je představen jakýsi „program“ verismu, vznikl na popud barytonisty Victora Maurela, který ztvárňoval Tonia. Tentýž pěvec stojí i za změnou názvu opery z Komediant na Komedianti. S velkou empatií vykreslil Leoncavallo ve své opeře všechny charaktery - nejsou to pouze pasívní nositelé předurčeného osudu, nýbrž skuteční, vášniví lidé. Opera byla s hlavní postavou žárlivého manžela (Canio/Alfio), pomstou za nevěru ženy (Nedda/Lola) s milencem (Silvio/Turiddu) Leoncavallovou odpovědí na Mascagniho Sedláka kavalíra. Při bližším pohledu na charaktery postav vyplývají na povrch zřejmé paralely i se Shakespearovým Othellem: Canio/Othello, Nedda/Desdemona, Silvio/Cassio, Tonie/Jago. Obrovský úspěch Komediantů, líčící tragický příběh potulného herce commedie dell’arte, který musí osobní bolest skrývat pod maskou komedianta, se šokujícím závěrem, v němž se „divadlo na divadle“ náhle změní v životní realitu, při své premiéře v milánském Teatro dal Verme 21. května 1892 pod taktovkou A. Toscaniniho přinesl 35tiletému skladateli mezinárodní uznání. 

Několik měsíců po italské premiéře se hráli Komedianti ve Vídni (1893). Cania zpíval Alfonso Garulli. Byl prvním, kdo v závěru opery vyslovil onu slavnou ironickou větu – La commedia è finita! (Komedie skončila!). Mylně se toto prvenství připisuje Enricu Carusovi. Na francouzské náměty napsal Leoncavallo operu La bohème (Bohéma, 1897), komponovanou podle Henry Murgerova slavného románu Scènes de la vie de bohème, jež vedla ke sporu Leoncavalla s jeho přítelem (Leoncavallo mu napsal libreto k opeře Manon Lescaut, 1893) Giacomo Puccinim o plagiátorství; a veristickou operu o francouzské zpěvačce - Zazà (1900). V roce 1904 se konala premiéra opery Der Roland von Berlin (Roland z Berlína), hudebně neprávem podceňované dílo popisující dějiny Braniborska, a které Leoncavallo napsal na objednávku císaře Viléma II., jež si operu u skladatele objednal na základě svého nadšení z berlínské premiéry (1894) Leoncavallovy Wagnerem inspirované opery I Medici. 

Na vrcholu kariéry započal Leoncavallo výstavbu své monumentální vily Myriam v Brissagu na břehu jezera Maggiore. Byla to pro skladatele velká finanční zátěž a k tomu se přidalo také vyčerpání z několika roky trvajících soudních pří (spor s vydavatelstvím Ricordi, s C. Mendèsem, který Leoncavallovi vytýkal, že plagioval jeho dílo La femme de Tabarin, či s C. Zangarinim, který si činil nárok na spoluautorství libreta k opeře Zazà). V souvislosti s tím vším ztratil Leoncavallo velkou část majetku, až byl v roce 1906 a 1913 přinucen ke dvěma náročným americkým turné. Po řadě operet, z nichž nejúspěšnější byla La reginetta delle rose z roku 1912, po zmařeném pokusu pracovat pro film a investovat do továrny hraček, musel Leoncavallo vyhlásit bankrot a přihlížet k tomu, jak přichází o své sídlo Myriam. V roce 1913 přepracoval svou Bohému a dal jí nový název Mimì Pinson. V době 1. světové války pobýval v Toskánsku. Velké naděje vkládal do své veristiské opery Cikáni (Zingari) podle A. S. Puškina, kterou zkomponoval v roce 1912 na objednávku londýnského Hipodromu, a která tam byla uvedena společné s Komedianty a Sedlákem kavalírem. Poslední Leoncavallovou dokončenou operou byl Oidipus Rex (Edipo Re), která měla svou premiéru až po skladatelově smrti v r. 1920 v Chicagu. 9. srpna 1919 v lázních Montecatini v Toskánsku Ruggero Leoncavallo umírá. 

Panuje mylný názor, že Komedianti jsou jeho jediným hodnotným opusem. Bezpochyby toto dílo zaznamenalo největší úspěch a zastínilo jeho další tvorbu, ale kvalit dosáhly i další (např. Zazà, Roland z Berlína nebo La nuit de mai), jež byly po mnoha letech díky novému uvedení znovuobjeveny. Leoncavallův začátek kariéry se překrýval s obdobím, kdy opera jako žánr stála na rozcestí. Ovlivněn idejemi Wagnera, hudebně inspirován Julesem Massenetem, byl mistrný eklektik, který ve svém díle obsáhl velkou operu (Medici), verismus (Komedianti, Bohéma, Cikáni), i operetu (Malbruk, La candidata, A chi la giarrettiera?). Zkomponoval klavírní skladby, nespočet písní (mezi nimiž nejslavnější je Mattinata) a symfonické básně (Séraphitus-Séraphita). Možná že Leoncavallo nenechal svůj vlastní tvůrčí styl oproti Franku Alfanovi, Umbertu Giordanimu, Puccinimu a Mascagnimu, kteří ve svých dílech prodělal podstatnější vývoj a na konci jejich kariéry stojí mistrovské partitury, dostatečně vyzrát. Dokázal však ve svých operách mistrovsky vylíčit pravdivé portréty lidské duše. 

Kateřina Viktorová

/podle Konrad Dryden: Ruggero Leoncavallo. Life and Works/