• E-MAIL:
divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)

• NAŠE ADRESA:
  Lidické náměstí 10
  Ústí nad Labem
  400 01

• IČO: 22774289
  DIČ: CZ22774289

MAPA:

---

ZVEME VÁS NA:

---

   

NAŠI PARTNEŘI:

SERGEJ PROKOFJEV: POPELKA Tvorba Sergeje Prokofjeva (1891–1953) patří k základním hodnotám hudby 1. poloviny 20. století. Klavírista, dirigent a skladatel svým dílem (opusových čísel je 137!) obsáhl všechny hudební žánry – od klavírních miniatur přes skladby komorní až po velká symfonická a operní díla. Do ruského hudebního života vstoupil Prokofjev roku 1909 svou 1. klavírní sonátou (op. 1). Pro mladou generaci platil tehdy Čajkovskij za beznadějně zastaralého a Rimskij-Korsakov za příliš krotkého a konvenčního. Naproti tomu byl Prokofjev tvůrcem nové hudební řeči, nového hudebního výrazu. Byl osobitý v melodice, harmonii, rytmických zvláštnostech a nepravidelnostech. Ve stejném roce založil Sergej Ďagilev taneční soubor pod názvem Ballets russes (Ruský balet), který měl obrovský význam pro rozvoj výtvarného umění (spolupracovali s ním Picasso, Matisse, Rouault nebo Cocteau) a především tance (v souboru působili např. Karsavinová, Pavlovová, Lifar, Nižinskij, Massine, Balanchine). Na základě udělení prestižní Rubinsteinovy ceny za svou interpretaci absolventské skladby na petrohradské konzervatoři – již zmíněná 1. klavírní sonáta – podnikl Prokofjev v roce 1914 svou první významnou zahraniční cestu do Londýna, kde se setkal s Ďagilevem. Nabídka zkušeného impresária mladému a slibnému skladateli na baletní skladbu byla nasnadě. Ďagilev kladl Prokofjevovi na srdce, aby jeho hudba byla ruská. „V tom vašem shnilém Petrohradě vás úplně odnaučili psát rusky“ – vytýkal mu. Pro svůj balet si tak Prokofjev vybral z jedné ruské sbírky řadu příběhů o šibalovi, který si tropí šašky z celého světa. Tento „východní Enšpígl“ se jmenoval Šut (Blázen). Premiéru baletu zdržela 1. světová válka, takže poprvé byl uveden teprve v roce 1921 v Paříži v choreografii T. Slavinského. Několik let se Prokofjev zabýval vším jiným než tancem. Tři opery – Hráč, Láska ke třem pomerančům, Ohnivý anděl – označují jeho úspěšnou tvůrčí cestu stejně jako Klasická symfonie, 3. klavírní koncert a Visions Fugitives. Až znovu Ďagilev rozjel jejich bohatou a dlouhodobou „taneční“ spolupráci. Z roku 1925 je balet o dvou obrazech Ocelový skok, který nemá žádný plynulý děj a v choreografickém ději L. Massina předvádí každodenní scény ze sovětského života a končí tancem strojů v továrně. Byl příspěvkem ke konstruktivistickému umění oné doby. Povzbuzen úspěchem díla pověřil Ďagilev Prokofjeva napsáním baletu s tématem podobenství o marnotratném synovi z Lukášova evangelia, symbolického příběhu obecně lidského problému. K premiéře Marnotratného syna došlo v Paříži v roce 1929 v choreografii G. Balanchina. O dva měsíce později zemřel Ďagilev v Benátkách, avšak spojení Prokofjeva s baletním prostředím trvá. V létě 1932 se Prokofjev po mnoha úspěších v zahraničí usídlil opět ve své vlasti. Doma nebyl příliš chápán, ale nedovedl trvale žít jinde. Přestože mohl zůstat v zahraničí, kde pobýval od roku 1918, touha po vlasti byla silnější. Vyjádřil to v pařížském rozhovoru se Sergem Moreauxem: „Mé inspiraci nesvědčí cizí vzduch, protože jsem Rus, a to nejhorší pro člověka jako jsem já, je život v exilu, aby zůstával v duchovním podnebí, které mu neodpovídá. Já musím zpět. Musím opět vidět opravdovou zimu a jaro, musím slyšet, jak mi v uších zní ruština, musím mluvit s lidmi, kteří jsou mé vlastní tělo a krev, aby vrátili něco, co mi chybí – jejich písně, mé písně. Zde jsem v nebezpečí, že zajdu na akademismus.“ V roce 1936 se tedy Prokofjev vrátil z emigrace a vyměnil „úděl“ hýčkané hvězdy světových koncertních pódií za úděl sovětského skladatele se vším, co k němu patřilo – vedle oficiálních poct ty nejrůznější šikany a vynucené ústupky. Komunistický režim sice umělce potřeboval, ale zároveň jim účinně bránil ve všem opravdu uměleckém. Začal učit na moskevské konzervatoři. K tomu se připojily objednávky z divadla, filmových (spolupráce se Sergejem Ejzenštejnem na filmech Alexander Něvský a Ivan Hrozný) a rozhlasových studií. Zůstal sám sebou, i když se v roce 1948 stal terčem nechvalně známých Ždanovových útoků, které obviňovaly přední sovětské skladatele z formalismu a dalších prohřešků. Světově úspěšný zvolil strádání ve své zemi, spjatý s kořeny ruské kultury. Nejznámějším Prokofjevovým baletem je Romeo a Julie z roku 1936. Libreto na Shakespearův námět zpracovali S. Radlov, A. Piotrovskij, L. Lavrovskij a skladatel. Hudba se symfonicky rozvíjí, lyrická místa působí na pozadí dramatických situací nesmírně sugestivně. K premiéře nedošlo ani v Leningradu ani v Moskvě, hudba totiž byla označena za netaneční! Světová premiéra baletu se konala v Brně 30. 12. 1938 v choreografii Iva Váni Psoty a v SSSR se balet začal hrát až po roce 1940. Leningradská opera požádala v roce 1941 Proko?eva o další balet na téma pohádky o Popelce. Pro hudební divadlo není postava Popelky ničím novým, jak dokládá Rossiniho opera La Cenerentola či Massenetova Candrillon. Libreto napsal N. D. Volkov. Ve svých Pamětech Prokofjev napsal: „Zvláštní pozornost jsme oba věnovali dramatické náplni baletu. Nechtěli jsme, aby divák zůstal lhostejný ke strastem a radostem malé tanečnice Popelky, bouřlivému královskému synovi, mírnému a zdrženlivému otci, zlé maceše a hádavým sestrám. Přáli jsme si, aby se podílel na jejich pocitech a hnutích mysli.“ Hudební tvar tří dějství, která obsahují přibližně padesát samostatných „čísel“, je mimořádně bohatý. Volný sled samostatně uzavřených tanců je spojen několika motivy. Už v úvodu zazní první téma Popelky, které Prokofjev charakterizuje: „zamyšlené, svým charakterem něžně melancholické téma, které připomíná pokoření, jež Popelka prožívá v trpkém osiření. Nahromadění krásných tonálních obratů s působením křehkých chromatických tónů dodává tématu rysy smutné únavy.“ Druhé téma je věnováno čistotě a kráse Popelky, „zamyšlené, nesmělé dívky, která sní o velkém štěstí“. A toto štěstí pak vyjadřuje „téma střevíčku“, které uvádí ples, podmalovává scénu, kdy dobrá víla odevzdává Popelce čarovné střevíčky, a provází Popelku přes půlnoc a ráno k velkému finále. „Chtěl jsem, aby byl balet co nejtanečnější“, napsal Prokofjev. Proto slyšíme a vidíme v druhém dějství stylizované tance 17. a 18. století jako pavanu, passepied, bourrée, gavotu a menuet. K vrcholům partitury pak patří tři valčíky, z nichž Velký valčík, který je vyvrcholením plesu, se brzy stal hitem. Balet měl premiéru v roce 1945 v moskevském Bolšom těatru. Posledním Prokofjevovým baletem je Kamenný kvítek z roku 1949 (libreto L. Lavrovskij a M. Mendelssonová-Prokofjevová), o čtyřech jednáních, který čerpá námět ze zauralských pohádek, které poznal během pobytu s evakuovaným Kirovovým divadlem na drsném Uralu. Premiéry se skladatel již nedožil, proběhla v Moskvě v roce 1954. Prokofjev zemřel v rozporuplném čase politických bojů o moc v sovětském státě, 5. 3. 1953 v Moskvě. Mimochodem ve stejný den zemřel i člověk, který ho střídavě pronásledoval a velebil, kterého se Prokofjev na sklonku života, tak jako jiní geniální umělci v Rusku, opravdu bál – šílený diktátor, J. V. Stalin. více o tomto představení...

© 2024 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ