• E-MAIL:
divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)

• NAŠE ADRESA:
  Lidické náměstí 10
  Ústí nad Labem
  400 01

• IČO: 22774289
  DIČ: CZ22774289

MAPA:

---

ZVEME VÁS NA:

---

   

NAŠI PARTNEŘI:

STÁLE DOBRUŠOVANÝ DIAMANT „Opravdu nevím, co jsem milému Pánu Bohu udělal, že mi dává tolik radosti a tolik melodií.“ Jacques Offenbach Jacques Offenbach /hudební skladatel/ foto: www.operabalet.cz Když Jacques Offenbach 5. října 1880 ve svém pařížském bytě zemřel, byly zkoušky jeho opery Les contes d´Hoffmann /Hoffmannovy povídky/ v  Komické opeře v plném proudu. Smrt skladatele přípravu inscenace nezastavila a premiéra se konala o 4 měsíce později 10. února 1881. Přes veškerý věhlas krále francouzské operety (složil jich více než sto, např. Orfeus v podsvětí, Krásná Helena, Pařížský život) toužil Offenbach ještě před koncem života složit operu jako svůj hold „vysokému umění“. Sám to prý vtipně komentoval: „Momentálně nemám vůbec inspiraci, napíšu vážnou operu.“  Světový úspěch Offenbachovy opery, kterou tvůrce bohužel už nestihl dokončit, zastínil vše, co tento muž do té doby vytvořil (katalog jeho děl tvoří okolo 600-ti čísel, z nichž je asi 130 děl určeno pro jeviště). Libreto Hoffmannových povídek je inspirováno prózami německého romantika E. T. A. Hoffmanna. Spisovatel E. T. A. Hoffmann patří k nejvšestrannějším německým umělcům konce osmnáctého a začátku devatenáctého století. Přes bohatou literární činnost se projevil i jako talentovaný výtvarník, byl hudebním skladatelem a kapelníkem. I když se Hoffmann nehlásil k žádné romantické škole, resp. skupině, svým uměleckým založením a tvůrčími prostředky byl romantikem. Typické pro jeho tvorbu však je, že přes pohádkovou fantastičnost a mysticizmus se v ní objevují jednoznačně realistické prvky, vyplývající z hlubokého poznání skutečného života. „Gespenster-Hoffmann“ /strašidelný Hoffmann/, jak ho běžně nazývali, se těšil velké popularitě v německých zemích i ve Francii a jeho díla si vážili mj. Charles Baudelaire, George Sandová a HeinrichHeine. Hoffmanovo dílo posloužilo několikrát jako inspirační zdroj pro hudební skladatele. Za zmínku stojí Čajkovského balet Louskáček podle povídky Louskáček a Myší král, balet Léa Délibese Coppélia a Hindemithova opera Cardillac napsaná podle povídky Slečna ze Scuderi. Motivy ze spisovatelské tvorby E. T. A. Hoffmanna, ale také z jeho osobního života, inspirovali Julese Barbiera a Michela Carrého napsat hru. Ta neobyčejně Offenbacha zaujala. V libretu Hoffmannových povídek (též z pera J. Barbiera) jsou adaptovány tyto básníkovy povídky: Der Sandman /Písečný muž/ z cyklu Nocturna (Olympia), Rada Crespel z cyklu Serapionští bratři (Antonia), Dobrodružství silvestrovské noci z cyklu Fantastické prózy podle Callota (Giulietta), a pro prolog a epilog jsou podkladem povídky Don Juan. Tři relativně samostatné části (Olympia, Antonia, Giulietta – tři odlišné ženy, jež jsou objekty hrdinovy touhy a fantazie) spojuje postava Hoffmanna, jemuž se pod vlivem alkoholu a drog ztrácí  hranice mezi snem a skutečností, a který se při svém hledání dokonalé ženy skrz svá milostná dobrodružství dostal až na dno. V závěru však Hoffmannovi dává novou naději jeho Múza: Co s vášní a láskou? Lépe je přerodit se z obyčejného člověka a stát se básníkem.  Hoffmannovy povídky představují po hudební i obsahové stránce unikát mezi romantickými operami 19. století. Na Barbierovo libreto napsal Offenbach operu plnou lidské pravdivosti, moudré psychologie, ale i pohádkových přeludů, náhodných setkání a odhalení, kde ty stejné bytosti postupně nabývají různé tváře, ty stejné situace se opakují – vždy s jiným fatálním zakončením. Tak se zákeřné zlo objeví jednou v postavě Lindorfa, později Coppélia, doktora Miracla, či Dapertutta, lidská malost a ubohost ve čtyřroli Andres, Cochenille, Franz a Pitichinaccio, proměnlivost ženy, záhadnost její duše a konání se odráží jednou v dívce-stroji Olympii, jindy v soucit vzbuzující nemocné a křehké Antonii, či ve svůdné Giuliettě. Niclausse – věrný Hoffmannův společník – vystoupí na samém konci jako Múza. Po stránce hudební opera poskytuje velké pěvecké možnosti a je neobyčejně kontrastní při využití všech prostředků, které operní žánr poskytuje. Od zpěvných árií přechází k prostopášnému, energií překypujícímu septetu ve finále Giulietty. Hoffmanna uvádí žertovnou strofickou písní o Kleinzachovi, jež je vlastně metaforou jeho vlastního osudu. Je o podivném mužíčkovi, který nedovede řešit své problémy a proto končí jako pijanská troska. Dívku-stroj Olympii rozezpívá Offenbach v roztomilém valčíku, Giuliettinu smyslnost rozpaluje v Barcarole (tu si Offenbach vypůjčil z jiného svého díla Rýnské rusalky), do rozmanitých výrazových poloh staví démonizmus basové čtyřrole. Vzniká dynamický, sugestivní projev, spojující principy lyrické opery s charakterem „grand opery“, který přiměje k pozornosti i toho nejlhostejnějšího diváka.     Hoffmannovy povídky patří k těm několika operám, jejichž definitivní autorská verze neexistuje, a tudíž jsou předmětem zájmu muzikologů, kteří se snaží dojít co nejblíže k Offenbachově zanechanému torzu originálu. Dosud vznikají nové a nové verze díla a dalo by se říci, že opera Les contes d‘Hoffmann jsou „stále dobrušovaný diamant“ francouzské operní literatury. Pro podrobné vylíčení geneze a všech osudů opery a jejích mnoha redakcí zde není místo. Prvním, kdo se po Offenbachově smrti dokončení opery ujal, byl skladatelův přítel a spolupracovník Ernest Guiraud, který již měl podobnou zkušenost s dokomponováním nedokončené opery Georgese Bizeta Carmen. S operou je spojena i jedna tragická událost – v roce 1881  v průběhu představení ve vídeňském Ringtheateru uhořeli stovky diváků. Opera pak dlouhou dobu byla označována jako prokletá. V každém případě Hoffmannovy povídky daleko přerostly Offenbachovu operetní minulost a po prvotních peripetiích se vydaly s velkým úspěchem na dlouho cestu po jevištích celého světa, která trvá dodnes.                                                                                                                                                                                                                                             Kateřina Viktorová více o tomto představení...

© 2024 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ