• E-MAIL:
divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)

• NAŠE ADRESA:
  Lidické náměstí 10
  Ústí nad Labem
  400 01

• IČO: 22774289
  DIČ: CZ22774289

MAPA:

---

ZVEME VÁS NA:

---

   

NAŠI PARTNEŘI:

O opeře CARMEN „Lhala, milý pane, lhala v jednom kuse. Nevím, jestli ta holka jaktěživa řekla slovo pravdy,   ale když promluvila, já jí věřil: bylo to silnější než já..."     I tak je v nejslavnější novele nespravedlivě opomíjeného Prospera Mériméa zobrazována Carmen, na jejímž základě zkomponoval francouzský hudební skladatel Georges Bizet (1838-1875) jednu z nejslavnějších a nejhranějších světových oper všech dob.            Poutavý děj zasazený do vášnivého jižního Španělska je díky Bizetově hudbě mimořádně vzrušující. Obraz sebevědomé a hrdé cikánky,  rafinovaně předvádějící svou ženskost, ohnivé sevillské tance, divoká, hornatá krajina Andalusie a blízkost Afriky – to všechno pozvedá tragédii o žárlivosti do přímo mystického světla. Vášně převedené tak mistrně do tónů dávají lehce zapomenout, že skutečně „svobodná“ láska, jak ji se smrtícím účinkem požaduje hlavní hrdinka, nemůže existovat.     V postavě Carmen spatřujeme zosobněnou smyslnost, jejíž svádění dohání hodného muže k pozvolnému úpadku. Vedle dramatu vášně můžeme Carmen chápat také jako boj o moc, v němž používání moci ženské vitality podlehne krvavému násilí. Je to staré a v operní literatuře oblíbené dramatické téma, v němž „zlá“ vášnivost ženy vede ke zmaru „dobré“ morálky nebo ducha muže (srov. Pucciniho Manon Lescaut, Samsona a Dalilu Saint-Saënse, Straussovu Salome nebo Bergovu Lulu). Zatímco mužské vykonávání moci je často heroizováno, používání ženských nástrojů moci se ve všech dobách spíše zatracuje a označuje jako zavrženíhodné. O ženské smyslnosti se potichu sní, dokonce se požaduje – ale běda té, která ji otevřeně ztělesní, ukáže nebo dokonce použije jako Carmen. Ještě zřetelněji se odhaluje boj o moc v Mériméově novele, když autor nechává uvězněného Josého říkat: „Přál bych si býval, aby ukázala strach a úpěnlivě mě prosila o milost, ale ta ženská byla ďábel.“ Carmen – i v operním libretu (finále, 4.dějství) – se nepodřizuje, a závěr opery dává otázku: je vinna ta, po které se dychtí, nebo ten, který po ní dychtí?          Nutno podotknout, že hudební verze, tedy opera Georgese Bizeta přistupuje k hlavním hrdinům o poznání milosrdněji než krutá a nesmlouvavá předloha. Drsnosti Mériméovy novely byly potlačeny: z několikanásobného vraha Josého se stal sice labilní, přesto však sympatický charakter. Libreto opery navíc uvádí do děje úplně novou ženskou postavu  - Micaela reprezentuje tradiční hodnoty, hloubku stálého citu a přirozeně působí jako kontrast k hlavní hrdince. Představuje druhý pól onoho vždy účinného a pohodlného rozštěpení ženské bytosti na „svatou“ a „lehkou“: je to ona čistota, která se sice ctí, ale po níž se netouží.          Příběh Prospera Mériméa plný romantických prvků byl poprvé uveřejněn v pařížském časopise La revue des deux mondes roku 1845. Spisovatel pravděpodobně vycházel z historek španělské hraběnky a své přítelkyně Marie Manuely de Montijo. Rámec knihy pak tvoří vědecká bádání autora. Ten se během svého pobytu v Andalusii dostal až na území Córdoby. Zde se spřátelil s mužem, ve kterém později odhalil obávaného banditu a několikanásobného vraha. Zločinec byl zanedlouho dopaden a spisovatel se za ním vypravil do vězení, kde vyslechl celý příběh tragicky končící lásky: Pravila mi: "Milovat tě už nemohu a žít s tebou nechci." Popadl mě vztek. Vytáhl jsem nůž. "Tak naposled!" zvolal jsem. "Chceš zůstat se mnou?"  "Ne, ne, ne!" prohlásila dupajíc. A sundala prsten, který jsem jí daroval a hodila ho do křoví. Bodl jsem ji dvakrát…       3. března roku 1875 měla premiéru na jevišti pařížské Opéry-Comique nová Bizetova zpěvohra - Carmen. Svou Carmen otevřel Georges Bizet jeviště naturalistické tematice. Dobu tím zaskočil, bylo jen málo těch, kteří tento vpád živočišného pudu na operní jeviště i exotismem „vonící“ hudbu ocenili. Opera byla přijata více než chladně - obecenstvo nemělo pochopení pro její osobitost, pro její novátorskou harmonii a nově pojatou a dokonale zvládnutou dramatickou stavbu, nedokázalo se vyrovnat s originalitou jejich zvukových prostředků, s vášnivostí příběhu i s tragickým vyústěním děje. Publikum nebylo připraveno na to, že hrdinkou  opery je mladá cikánka, dělnice z tabákové továrny a že se děj odehrává na obyčejné ulici či v krčmě. Přesto si ale nakonec Carmen (navzdory kritikům) cestu k publiku našla a v příštích letech, po autorově smrti, již nebylo hudebního divadla, které by si Célestine Galli-Marié jako Carmen v původním    mohlo dovolit Carmen neuvést. V Praze byla nastudování opery z roku 1875 Carmen poprvé uvedena v německém jazyce v roce 1880, 29.3. v Královském německém zemském divadle, dnešním Stavovském. Česky pak byla opera poprvé uvedena na počátku roku 1884, 3. ledna, v překladu Elišky Krásnohorské.     Libreto Carmen je dílem Henri Meilhaca – mluvené dialogy a Ludovica Halévyho – zpívané party (na motivy novely Prospera Mériméa). Nicméně Bizetův podíl byl pravděpodobně značný: za jeho dílo jsou mj. považována i slova slavné Habanery – autograf se totiž zachoval. V knihovně pařížské konzervatoře si tehdy Bizet vypůjčil sborník španělských lidových písní Fleurs d‘Espagne (Květy Španělska), dílo folkloristy Sebastiána de Yradiera. Bizetův výpůjční lístek prý knihovna dodnes chová jako relikvii. Tam našel píseň nazvanou El Arreglito čili Zasnoubení, jejíž nápěv použil jako Chanson Havanaise neboli Habaneru do své opery. Ke genezi díla dále víme, že 2. června 1875, den před svou smrtí, uzavřel Bizet dohodu s ředitelem Vídeňské dvorní opery Franzem von Jaunerem o provedení opery. Skladatel mu přislíbil, že dílo poněkud zkrátí (mj. prý uvažoval o škrtnutí Escamillovy árie!) a že původní mluvenou prózu mezi  hudebními čísly nahradí zpívanými recitativy. K zamýšleným úpravám však už nedošlo, následující den Bizet zemřel. Úpravy se ujal jeho věrný přítel Ernest Guiraud. Nahradil mluvenou prózu prokomponovanými recitativy a navíc doplnil závěrečné dějství baletní suitou, k níž použil části jiných Bizetových děl, cikánský tanec z opery Kráska z Perthu a pastorálu a farandolu ze scénické hudby k dramatu Alphonse Daudeta Arlézanka. V této podobě se již 28. října 1875 seznámila s Carmen Vídeň. Od vídeňské premiéry se tzv. Guiraudova verze hrála po celém světě. V roce 1964 publikoval Fritz Oeser rekonstruované původní znění s prózou, čímž přibyla další možnost provozovací praxe.          Carmen musela zmást už svou formou, nepatřila totiž k žádné ze tří operních forem, které tehdy Paříži vládly, totiž ani k tzv. velké opeře s její historickou pompézností, nepatřila ani k tzv. lyrickému dramatu, kterými jsou například opery Charlese Gounoda Faust a Markétka a Romeo a Julie. Svými mluvenými dialogy se Carmen nejvíce blížila tzv. opéře-comique, od ní se ale lišila soustředěním dramatického děje na jednu postavu, neboť opera se nejmenuje Carmen a Don José, nýbrž právě jen Carmen, kolem které se všechen děj točí a která ho vlastně určuje, a samozřejmě se Carmen od opéry-comique příkře odlišuje svým tragickým závěrem. Z hudebního hlediska pak Carmen tradiční opéru-comique jednoznačně překračuje bohatě traktovaným orchestrem, který tu zdaleka nemá jen obligátní doprovodnou funkci zpěvu. Celé dílo je prostoupeno španělskými tanečními rytmy, jež se snoubí s melodickou inspirací, kterou Bizet načerpal v Itálii. Velký zájem Bizet projevoval o exotické látky, pro všechny jeho opery platí, že se neodehrávají ve Francii (např. Lovci perel, Kráska z Perthu či Džamilé). K poutavému textu napsal hudbu nového druhu. Orchestr promlouvá vlastní, samostatnou řečí s leitmotivickým zpracováním, které neprávem Bizetovi vyneslo přídomek wagnerovského epigona. Je to tím víc nepřesné, čím víc je zachována vnější forma opéry-comique s uzavřenými čísly a mluvenými dialogy. Německý filozof Friedrich Nietsche pochopil ihned dokonalý tvar tohoto divadelně vděčného kusu a řadil ho dokonce vysoce nad hudební dramata svého bývalého přítele Richarda Wagnera. Přímo o Carmen píše: "Žádná Senta, která se rovná Sentimentalita! Ale láska jako osud - cynická, nevinná, hrozná - a právě v tom ryzí! Láska, která obsahuje válku a smrtelnou nenávist obou pohlaví!“.  Carmen může být do jisté míry považována za raný produkt verismu. Toto zařazení je dáno již prostředím. Z toho plyne, že v popředí Bizetovy hudby není heroismus ale do té doby neznámý dramatický realismus: vznikají tu momenty takřka nesnesitelného napětí, když např. ve druhém aktu je tanec Carmen přerušen trubkovým motivem večerky, když ve třetím aktu se střetávají vášně Josého, Carmen a Micaëly, především ale v závěrečné scéně, kdy smrt Carmen osvobozujícím způsobem zakončí strašlivou scénu mezi ní a Josém. Význam Georgese Bizeta jako skladatele tkví právě v tom, že svou Carmen vytýčil opeře cestu do 20.století. více o tomto představení...

© 2024 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ