• E-MAIL:
divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)

• NAŠE ADRESA:
  Lidické náměstí 10
  Ústí nad Labem
  400 01

• IČO: 22774289
  DIČ: CZ22774289

MAPA:

---

ZVEME VÁS NA:

---

   

NAŠI PARTNEŘI:

MADAMA BUTTERFLY - O vzniku opery Ve čtyřiceti letech je Puccini ceněným autorem a respektovanou autoritou v operním životě Evropy i za oceánem. Jeho temperament a ustavičné tvůrčí napětí mu nepopřávají spočinout na vavřínech, kterých pro sebe už tehdy natrhal daleko víc, než se odvažoval doufat při svém příchodu na milánskou konzervatoř. Je slavný, bohatý, v soukromém životě šťastný, na jeho zdraví není kazu. Ve chvílích volna se rád prochází pod milovanými piniemi v zahradě svého domu nebo s přáteli střílí v blízkém okolí kachny, má auto a motorový člun. Roku 1900 Jede do Londýna, kde se hraje Bohéma a Tosca, a zabývá se myšlenkou na dantovský triptych o peklu, očistci a ráji. Zabývá se také myšlenkou na zhudebnění ďAnnunziova Alchymisty. Zabývá se i Wildeovou Florentskou tragédií. V Londýně mu ale padne do oka v malém divadle Duke of York hra Američana Davida Belasca napsaná podle vyprávění Johna Luthera Longa o půvabné Japonské gejše a o americkém námořním důstojníku, který pošlape její lásku. Námět s velkou dávkou sentimentu a s ještě větší dávkou exotičnosti. Puccini jako skladatel toužil po obojím, a to řadu let. Libreto opět napsali osvědčení Illica a Giacosa. Komponoval doslovně s nadšením. Výsledek však byl neočekávaný a překvapující: po tříleté práci opera při premiéře 18. února 1904 ve Scale propadla! Příčina nebyla jedna, ale rozhodující z nich byla ta, že opera byla únavně zdlouhavá. A konečně: objevily se opět citáty vlastní Pucciniho hudby, publiku už dobře známé (Bohéma, Tosca). Kde zůstal Pucciniho neomylný dramatický cit? Autor nahlédl hned po premiéře, že chybil a neprodleně se pustil do přepracování. Po prvním uvedení nebyla Butterfiy nikomu sympatická. Nechybělo mnoho a antipatie veřejnosti se obrátily proti skladatelově osobě. Byl si toho vědom, a to v něm vzbudilo takový citový chaos, že příštích čtrnáct dní vůbec nevyšel na ulici. Tisk neměl mnoho práce s odhalením slabých stránek díla... Přepracovaná Butterfiy, jež měla premiéru 28. května téhož roku v Brescii, plně uspokojí dnešního diváka, který má rád epičnost, barvité prostředí, zvukově pestrou a výborně instrumentovanou hudbu. Pravděpodobně poněkud méně uspokojí posluchače, který dobře zná Bohému a Toscu. Posuzována však sama o sobě bude Madama Butterfiy ještě dlouho působivá na scénách celého světa a bez obav udrží ještě dlouho krok s výjimečnými repertoárovými díly. Oblíbeným Je toto dílo jak zásluhou ústřední postavy, nezně Čo Čo San, a jejího jímavého osudu, tak pro opticky zvláštní, lákavé prostředí. Má řadu scén, jejíchž působivost tkví jako ve většině Pucciniho děl v nádherně zpěvné melodice, v jejím podmalování a stínování neobyčejně citlivou harmonií a v bohaté tónomalbě. Při rekonvalescenci po autonehodě se Pucciní obeznamoval.s japonskou hudbou. Řadu originálních japonských melodií měl od japonské tanečnice .Sady Yacco, která tehdy pohostinsky vystupovala v Miláně, a z gramofonových desek. Nešlo mu přirozeně o jejich citaci, nýbrž o jejich harmonicky a rytmický kolorit. Některé se v Butterfiy obrazily věrně, jiné poskytly jenom své aroma. Charakterizačním výrazem japonského prostředí jsou tu témata postavená na japonské pentatonice a témata tritónová. Je v nich nepochybně značné exotické kouzlo — podobně jako je třeba v celotónové stupnici Debussyho, přejaté z hudby Jávy. Srozumitelná je také hlavní charakteristika Pinkertona názvukem na americkou hymnu. Nejlépe hudebně promodelovanou postavou je hrdinka díla. Čo Čo San — Motýlek... Jaké jméno! A jak něžnou představu probouzí! Její okouzlující naivita, dychtivost, dětská veselost, střídaná vážností dospělé ženy, čistá radost z milostného citu, šťastný úžas nad vznešeností mateřství, psychologie její otevřené a přímočaré lásky, a pak hlavně scéna ve třetím dějství, kdy plná trýznivé předtuchy, všecka poplašena, hledá Pinkertona v zahradě, setkává se s jeho americkou manželkou a pomalu se vzrůstajícím zoufalstvím počíná chápat, jak surově byla podvedena — to nebyl pro Pucciniho hudbu malý úkol! Lidsky teplý hudební obraz Čo Čo Saň byl jedněmi veleben, druhým byl důvodem k předhůzkám: kritika se cítila povolána odhalit Pucciniho jako „dekadentního feministu", pro něhož je osud nešťastné ženy na scéně vším. Faktem je, že galerie Pucciniho operních postav je představována především ženami, není vsak nejmenšího přesvědčivého důvodu, proč by tomu tak nemohlo být, zvláště když jsou to postavy tak mistrovsky zživotněné. V Butterfiy nalezl látku lyričtější než v Tosce, a proto této citové atmosféře přizpůsobil především harmonický a orchestrální výraz. Nelze tu v pravém smyslu hovořit o ovlivnění impresionismem, nicméně v harmonické a orchestrální prácí zřetelně vystupuje do popředí snaha po změkčující fazetě, a to nepochybně příkladem impresionismu. Téměř impresionistickými barvami orchestrálního zvuku a harmonie opalizuje výborné symfonické intermezzo, vystavěné na hlavních motivech opery, které velmi poeticky tlumočí křehké kouzlo květy provoněné japonské noci a závratnou plnost lásky Čo Čo San, dychtivě čekající na návrat manžela. Butterfiy nesplňovala toliko Pucciniho touhu po exotismu. Vycházela vstříc zájmu operního publika, jež tehdy mělo asijské (případně africké) náměty ve velké oblibě. Ale i kdyby tohoto dobového rysu nebylo, víme, že se Puccini toužil svým dílem podívat do Asie už dávno. Operou Madama Butterfiy se mu toto přání vrchovatě naplnilo. (Z knihy K. V. Buriana: Puccini a jeho doba) více o tomto představení...

© 2024 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ