• E-MAIL:
divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)

• NAŠE ADRESA:
  Lidické náměstí 10
  Ústí nad Labem
  400 01

• IČO: 22774289
  DIČ: CZ22774289

MAPA:

---

ZVEME VÁS NA:

---

   

NAŠI PARTNEŘI:

Nesmrtelná Butterfly Tak zvaný běžný operní repertoár, onen dramaturgický zásobník několika desítek děl, vracejících se na operní scény velkých i malých divadel, hlásí se k různému druhu autorství: vedle skladatelů, kteří kromě jiných opusových čísel zanechali opery a mnohdy byli stejně úspěšní v tvorbě symfonické či komorní, najdeme výjimečné zjevy těch, kteří prosluli a žijí dodnes v povědomí kulturního světa jediným operním dílem (například Bizet, Gounod, Musorgskij, Borodin, Mascagni, Leoncavallo), ale musíme počítat i s výlučně operními skladateli, úspěchem korunovanými králi jeviště, bez nichž by se obecenstvo i umělci těžko dovedli na delší dobu obejít. Toto výsostné postavení je dopřáváno zvláště Italům, a z nich na prvním místě Verdimu a Puccinimu. Není mnoho skladatelů, kteří by zaznamenali dvanáct oper, z nichž by za víc než čtyřicet let po jejich smrti šest sedm žilo na jevišti, mezi nimi tři jako vyslovené evergreeny, nejpopulárnější a nejhrannější díla. Giacomu Puccinimu se to podařilo. Na světě bychom asi těžko hledali divadlo s operním souborem (mám pochopitelně na mysli typ evropského divadla), kde nikdy nezazněla jeho hudba. Když v roce 1890 zkomponoval italský skladatel Pietro Mascagni svou aktovku Cavalleria rusticana (u nás pod názvem Sedlák kavalír), zahájil éru nové hudební dramatické školy, tzv. verismu (vero znamená italsky pravdivý). Verristé volali po ,,pravdě v opeře". Proti stylizovaným historickým hrdinům oper revolučního romantika Giuseppe Verdiho proti zjevům tak výjimečným, jako je například Macbeth nebo Othello, chtěli věnovat pozornost prostým lidem a jejich nepřikrášleným životním příběhům. Dva roky po Sedláku kavalíru vzniká jeho divadelní dvojče, Leoncavallovi Komedianti, ale mezi tím už nastupuje dovršitel tohoto směru Giacomo Puccini (1858 až 1924). Jeho první dvě opery nechme stranou jako bezvýznamné. Teprve Manon Lescaut (1893, podle slavného Prévostova románu) mu dává jméno a Bohéma (1895, podle Murgerova románu Ze života bohémy) slávu. Veristé usilovali zachytit ve svých dílech ,,nefalšovaný život". Ale tím, že se jej snažili kopírovat, se dostali do opačného extrému, do naturalismu. Veristické operní látky oplývají zhoubnými vášněmi, prudkými a smrtonosnými pohnutkami jednání svých hrdinů. Veristé dovedou velmi dobře útočit na senzacechtivost posluchačů, ale jejich vítěznou zbraní je především neomylný smysl pro divadelnost. Vybírali si efektní, často až šokující látku a uměli ji též zhudebnit, nešetříce silnými emocemi a drastičností v hudebním výrazu. Giacomo Puccini volil velmi obratně a dobře textovou předlohu (vedle Prévosta a Murgera najdeme v podtitulku jeho děl například Sardoua a Gozziho s Schillerem), a ovlivňoval její zpracování v účinné operní libreto. Oproti Mascagnimu a Leoncavallovi zjemňuje tento umělec a člověk s vrozenými rysy určité noblesy a elegance drastičnost námětu (například v Sardouově Tosce) a jeho bohatý lyrický fond vytváří v jeho hudebně dramatických dílech velké a výrazově diferencované lyrické plochy, které mívají v opeře klíčový význam. Pucciniho nejslavnější opery (Bohéma z roku 1895, Tosca 1900 a Madame Butterfiy 1904) jsou tragédie, všemi prochází smrt hrdinů, ale ta je - až na výjimky - obklopena lyrikou, jíž nechybí ani sentiment. Jako pravý divadelník dovedl Puccini prožitky svých hrdinů podávat s náležitou působivostí, ty výbuchy žalu, lásky i zloby, ty bolestiplné i láskyplné monology i vřelá milostná dueta. V jeho typicky italské povaze se lehce mísila radost se snadným dojetím, bohémství s melancholií, a také tyto vlastnosti jej přibližují divadelnímu obecenstvu. („Když jsem se pustil do opisování scény umírání Mimi a dospěl k chmurným zdlouhavým akordům, zmocnilo se mě přitom takové dojetí, že jsem musil vyskočit, a uprostřed sálu, sám v tiché noci, jsem se pustil do pláče jako chlapec", vzpomíná například skladatel na své zážitky při dokončování Bohémy.) Puccini se chtěl obírat drobnými příběhy a velkými city malých lidí. ,,Nenarodil jsem se pro hrdinské činy", vyprávěl po premiéře Butterfly. „Miluji duše, které cítí jako my, které mají naděje o iluze, znají záblesky radosti i slzy zádumčivosti . . ." Takovými lidmi jsou jistě jeho švadlenky a umělci z Bohémy, prostí jsou lednici z Pláště, postavičky z Gianni Schicciho. Ale už milostnice Manon má pro obecenstvo vůni pikantnosti, výlučnými osobami jsou bezesporu slavná zpěvačka Tosca Floria a její protihráč šéf policie baron Scarpia. I malá japonská ženuška, Paní Motýlek (Madame Butterfiy), přináší ve zvycích své vlasti a svým sociálním postavením gejši exotiku Východu, právě tak, jako kouzlo dálek Divokého západu má pro Evropana příběh zlatokopů z Děvčete ze zlatého Západu, nemluvě ani o pohádkové fantastice Turandot. Pucciniho náměty jsou tedy přitažlivé i prostředím, v němž se odehrávají, a skladatelovou schopností je efektně zachytit. Giacomo Puccini dosáhl široké obliby své tvorby i její téměř výhradně ženskou tematikou. Žena v nejrůznějších povahových variantách stojí ve středu dramatikova zájmu, v nejrůznějších fázích svých příběhů, které se točí kolem jediného tématu: lásky. A jsou to ženy koketní (Manon), půvabné (Mimi), vášnivé (Tosca), něžné (Butterfiy) i divoké (Turandot). Ženským postavám věnuje autor největší péči, jejich part vybavuje působivou emociální kresbou a jejich představitelkám dává velkou hereckou příležitost. Pucciniho hudebně dramatický styl směřuje od tradičního oddělování uzavřených forem k jednolitému hudebnímu proudu. Jako neomylný divadelní autor je Puccini efektní instrumentátor, využívá obratně nástrojových barev, jeho orchestr je plný lesku, ale nikdy nepřevládne nad vokální kantilénou. Krásná, bohatá, vřelá a rozklenutá kantiléna, korunující každou scénu, je hlavním výrazovým prostředkem jeho oper. Hudba Madame Butterfiy, v níž se ozývá japonský kolorit, patří k Pucciniho nejlyričtějším. Typickou ukázkou je velký milostný duet, uzavírající první dějství, milostné sblížení dvou lidí uprostřed vlahé letní noci. Dramatická koncepce Pucciniho oper je tradičně soustřeďována ke třem protagonistům, sopranistce, tenoristovi a barytonistovi, kteří stojí v popředí příběhů v různých obměnách, ať už je to milenecký pár a hrdinčin bratr v Manon, žena a dva soupeři v Tosce nebo Plášti, či Japonka se svým americkým manželem a jejich laskavý přítel konzul v Butterfly. Pucciniho dokonalá znalost zpěvního hlasu a jeho využití v opeře otevírá zpěvákům velké možnosti. Zní jistě neuvěřitelně, že Butterfiy při svém prvním provedení propadla, neboť od té doby nejenže prošla celým světem, ale v jejích postavách se vystřídali největší zpěváci a zpěvačky, od Emy Destinové po Renatu Tebaldiovou. Jarmila Brožovská více o tomto představení...

© 2024 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ