• E-MAIL:
divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)

• NAŠE ADRESA:
  Lidické náměstí 10
  Ústí nad Labem
  400 01

• IČO: 22774289
  DIČ: CZ22774289

MAPA:

---

ZVEME VÁS NA:

---

   

NAŠI PARTNEŘI:

Ladislav Muška: Čert a Káča a (s prominutím) já Měli jsme kdysi dobře udělaného Pra Diavola. Hrálo se ve vtipném Homolkově překladu a pod jeho taktovkou, režisér Snítil sršel nápady. Pro každou roli byl vhodný typ, schopný posunout figuru do nadsázky. Všichni jsme se bavili - s výjimkou diváků. Odehrálo se pár představení. Ústecké publikum je totiž - co pamatuju, a pamatuju dost - takříkajíc na dramo. Čím víc mrtvol zpívajících v pytli či hynoucích na slámě středověkého žaláře, tím víc si hlediště libuje. Na komické opery si naši diváci nikdy moc nepotrpěli - s dvěmi výjimkami. Tou první byl Rossiniho Lazebník sevillský, druhou titul ryze domácí provenience. Čert a Káča Antonína Dvořáka. Hrát v divadle roli pamětníka, z toho nemá člověk zrovna jásavý pocit, ale co se dá dělat. Za těch dvaatřicet let, co se motám po ústeckém jevišti nebo kolem něj, dělám Čerta a Káču...Moment, po čtvrté nebo po páté? Tahle typicky česká operní pohádka měla totiž štěstí, že jí bylo vždycky třeba za čas obnovovat. Sólisté mezitím odcházeli, noví přicházeli, a tak někdy divák dostával programy, ve kterých polovička vytištěných jmen už neplatila. A tak se vlastně skoro vždycky v takovém případě narodila inscenace nová. Když se těmi programy probírám dneska, je mi z toho trochu divně, co je mezi těmi jmény těch, kteří odešli bůhvíkam nebo kteří si už nikdy nezazpívají... Hrávalo se pod taktovkou Viktora Málka, Jaroslava Budíka, Miroslava Homolky, Františka Babického a naposled Jaroslava J. Wolfa. V režii Jiřího Fiedlera, Josefa Nováka. V roli Jirky přede mnou defilují řady jmen a hlasů: Antonín Jeřábek, Ota Krčka, Oldřich Lindauer. Fascinující herec Stanislav Ulrych a Stanislav Hejduček v roli Marbuela. V roli Káči Julie Temníková, Marie Štréblová. Kněžnu zpívávala Květa Mettová, odbyla si v ní debut i pozdější Anežka a Krasava Libuše Hanušová zpívala ji Libuše Prylová i Karla Janečková, naposled Jarmila Krásová. A to nejmenuju současné sólisty, kteří si v Čertu a Káče křest odbyli a půjdou do nové inscenace jako zkušení. A vzpomínám na spoustu vynikajících hostů, především Slávku Procházkovou. Dokázala spolu s Daliborem Jedličkou zaplnit celou scénu nádherným komediantstvím. Zpívala u nás Zdeňka Hrnčířová, Lubomír Havlák, Bohumír Vích a další. Prostě tahle opera na ústecké scéně zdomácněla jako málokterá jiná. A já k ní mám zcela zvláštní osobní vztah taky proto, že byla první operou, do jejíhož studia jsem před zmíněnými dvaatřiceti lety zapadl. Byl jsem kandrdas k pohledání, všecko jsem bral smrtelně vážně. Věřil jsem archiváři Benešovi, když mi líčil, jak hrál ve filadelfském symfonickém orchestru. "To jsme dávali Brahmsovu Rapsodii. Nebylo určeno, kdo bude hrát violový sólo. Štokovskej přijde k pultu a povídá mi, Pepíku, dneska to vemeš ty ..." Když mi Božka Kochová ze sboru vyprávěla, jak před koncertem v Domě umělců vystoupila z taxíku a šňůra perel se jí roztrhla akorát nad kanálem a z nervenšoku bylo po kariéře, polévala mě posvátná hrůza. Přímo jsem si říkal o to, abych se stal hromosvodem. Laskavé členstvo mou žádost samozřejmě vyslyšelo. Pro mého prvního Čerta a Káču navrhl pěknou barevnou scénu Karel Rendl, režii měl tehdejší ředitel KKD a zkušený divadelník Jan Pacl. Hned na první aranžované zkoušce si mě otypl. Opera byla nedávno předtím na repertoáru, kdekdo to uměl a věděl si rady. Tudíž se mohl režisér "věnovat" mně. Svěřím vám důležitej úkol, "zachraptěl". Hned po začátku prvního jednání jsem měl přejít od hospodského šenku vpravo k muzikantské krutičce vlevo s plnýma rukama džbánků. Na jevišti právě vyměnili jedno prkno v podlaze. Po tom prkně jsem měl přejít scénu. Co se mě Pacl natýral. Ještě o generálce na mě chraptěl z hlediště : "Muška, prokristapána, jak to zase po ty fošně jdete?!" Džbánky se mi klepaly v rukou a ta protivná, novotou svítící prkna strašila i ve spánku. Pro muzikanty v prvním jednání se používaly coby rekvizity vyřazené hudební nástroje. Mimo jiné otlučený lesní roh, který měl rozsah jediného tónu. Při jednom představení do horny Eda Čepický zadul a podařilo se mu ten tón vyloudit. Do pauzy. Tón, jako když vejdete do kravína. O pauze přiletěl do sborové šatny, kde jsme se převlékali na čerty, šéf opery Josef Bartl, který mého prvního Čerta a Káču dirigoval. "Čepickej, co to bylo?!" zahřměl. "Pane šéf, to mě naved Muška,"odpověděl kolega. "Řek mi i kdy mám fouknout". "Když to pan Muška tak dobře ví," nasadil Bartl svůj pověstný sarkastický škleb,tak bude dirigovat příští představení". Jak dlouho jsem se před ním schovával v nejmenších místnostech v divadle... Trochu jsem se zapovídal, ale bez takových vzpomínek by byla každá role pamětníka velice smutná. Není to tak dlouho, co jsme hráli Čerta a Káču naposled, od poslední inscenace mám ještě klavírní výtah na svém inspicientském stole. Tahle opera se na našem jevišti hrála často, protože ji divák potřeboval. Moc bych si přál, aby ji potřeboval i dnes, aby mu znovu dala dobrou pohodu. Prostě aby mi klavírní výtah zůstal v zásuvce zase do příštího nastudování. L.M. více o tomto představení...

© 2024 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ