Pro on-line rezervaci vstupenek slouží jako přihlašovací jméno Váš e-mail, použitý dříve při registraci do klubu přátel divadla, heslo je stejné jako do klubu přátel divadla.
V případě zapomenutého či nesprávného hesla lze vygenerovat nové heslo a poslat si jej na e-mail. Je také možné provést novou registraci s novým e-mailem.
Jednatel společnosti Severočeské divadlo s.r.o. svolává řádnou valnou hromadu společnosti na den 20.11.2024 ve 13.00 hod. Zasedání se uskuteční v historické budově Severočeského divadla s.r.o. v Ústí nad Labem, Lidické náměstí 1710/10 ve 2. patře.
E-mail: severoceskedivadlo@seznam.cz
Telefon: +420 210 082 134
TOSCA - OPERNÍ LIBRETOPo dokončení své druhé opery Edgar se odebral tehdy ještě neznámý Giacomo Puccini do Milána. V Teatra dei Filodramatici hostovala — bylo to v zimě 1889 - Sarah Bernhardtová se svým souborem a hrála Sardouovu Toscu. Puccini nerozuměl oni slovo francouzsky, byl však zcela upoután dějem, jejž se zájmem sledoval jedině na základě výrazu herců a jejich pohybů. Takový bezprostředně srozumitelný námět musel být ideálním podkladem pro operní libreto. Zajímal se tedy o Sordouovo drama, ale brzy se myšlenky na jeho zhudebnění vzdal, protože ho více lákala Prévostova Manon Lescaut a Murgerovy Scény ze života bohémy. Teprve po letech se k myšlence vrátil, ale po prvních jednáních se Sardouem o získáni autorského povolení k zpracovaní dramatu na operní libreto Puccini od svého záměru upustil, protože si nebyl zcela jist, zda se Tosca opravdu pro operu hodí. Tento syžet však zaujal skladatele Alberta Franchettiho (1860 — 1942), který pověřil libretistu Luigiho Illicu (1857 - 1919) příslušnou úpravou. Obratný a vyhledávaný divadelní praktik lllica, který byl dobrým přítelem Pucciniho z dob jejich studií, rychle dokončil náčrt libreta a odjel s Franchettim do Paříže, aby jej předložil Sordouovi. Jakmile se o tom dověděl Puccini, rozhořelo se v něm žárlivé přání, aby právo na operu o Tosce definitivně získal pro sebe. Přemlouval přítele Illicu a nakladatele (rovněž přítele) Giulia Ricordiho, jenž byl ovšem též zástupcem Franchettiho, aby konkurentovi rozmlouvali jeho plán. Malý komplet se zdařil — po vyslechnutí opakovaných námitek a pochybností o vhodnosti látky pro zhudebnění (trochu pravdy ,na nich bylo, o tom svědčí i dřívější Pucciniho váhání) se Franchetti definitivně vzdal svého úmyslu. Puccini pak jednal rychle. Ihned uzavřel příslušné smlouvy a pověřil vedle Illicy, autora mnoha desítek prací pro operní skladatele, ještě jemnocitného básníka a dramatiko Giuseppe Giocosu (1847 — 1903) vypracováním libreta. Jako všichni vpravdě dramaticky cítící skladatelé, podílel se též Puccini velmi intenzívně na definitivním znění libreta. Požadoval škrty, vsuvky, změny slov a vět nebo alespoň jejich přeskupení. Tak například eliminoval z libreta delší posáž Cavarodossiho, kterou měl jako nějakou árii zpívat během mučení. Škrtl také následující statický kvartet Cavaradossiho s Toscou, Spolettou(!) a soudcem (!!). Proti této šabloně a nevěrohodném postupu svých spolupracovníků se Puccini na tomto místě postavil jistě právem. Jiný příklad z posledního aktu: vězněný Cavaradossi se připravuje na popravu a loučí se se životem. Podle návrhu libretistů měl na tomto místě zpívat takzvanou latinskou hymnu, v niž byla řeč o jeho umění, o vlasti, o snech a nadějích. Text měl sice literární hodnotu (zvlášť předtím nadchl starého Verdiho), ale jeho příliš odtažitý obsah a chladná literární forma se pramálo hodily k trýznivé náladě posledních okamžiků života. Puccini měl mimořádný instinkt pro lidskou pravdivost situací, a proto požadoval, aby poslední zpěv Cavaradossiho patřil milované ženě. Zrodila se nejslavnější árie díla ,,E lucevan le Stelle"... Ale Puccini pečoval také o jinou věrohodnost. Dlouhým dopisem, adresovaným spřátelenému knězi Donu Pietro Panichellimu, vylíčil výstavbu prvního finále se slavnostním Té Deum a prosil ho o výběr textů, které by se hodily při této příležitosti jak pro klérus, tak pro lid. S libretem byly ještě svízele jiného druhu. Napsal-li Puccini Ricordimu, že Sardou vymýšlí stále nové efekty a krutosti, takže snad „chce dát popravit ještě Spolettu", svědčí to o skutečnosti, že ,,starý lišák" Sardou zkomplikoval práci na libretu svou opět probuzenou, příliš bujnou fantazií. Sardou si kladl původně také nemírné finanční požadavky, nakonec se však spokojil s přiměřeným podílem na výnosu autorských práv skladatelových. Všechno dopadlo nakonec k všeobecné spokojensti a Sardou ocenil vykonané dílo uznáním, že operní libreto je lepší a účinnější než jeho vlastní drama.více o tomto představení... |