• E-MAIL:
divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)

• NAŠE ADRESA:
  Lidické náměstí 10
  Ústí nad Labem
  400 01

• IČO: 22774289
  DIČ: CZ22774289

MAPA:

---

ZVEME VÁS NA:

---

   

NAŠI PARTNEŘI:

TRISTAN A ISOLDA - TEXT A HUDBA Ze středověkého eposu převzal Richard Wagner jen základní inspiraci, několik málo situací a jména hlavních postav. Jinak je jeho drama po literární stránce úplně novým a zcela svébytným ztvárněním látky. O svém přístupu k ní autor napsal: „S plnou náruživostí ponořil jsem se jen do hlubin vnitřních duševních procesů a z tohoto nejintimnějšího centra světa ztvárnil jsem nebojácně jejích vnější formu. Život a smrt, veškerý význám a existence vnějšího světa závisí tu jedině na vnitřním hnutí duše." Způsobem předjímajícím ztvárnění dramatických konfliktů na základě znalostí moderní psychologie, ba Freudovy psychoanalýzy, spojil Wagner pojmy cti, lásky a smrti motivem potlačené vášně hledající naplnění. Wagner se o tom v řádcích později napsaných v Paříži vyjádřil takto: „A touhy a stesku, slasti a bídy lásky nebylo konce: svět, moc, sláva, rytířskost, věrnost, přátelství — vše rozprášeno jako prázdný sen. Jen něco žilo: touha, touha neukojitelná, vždy nově se rodící. Jedinou spásou je smrt, zánik!" Těmito dvěma citáty je koncepce Trtstana stručně, ale v obrysech dokonale charakterizována. Najdeme tu styčné body především ke Calderonovi i Schopenhauerovi a nepochybně k Wagnerovým osobním zážitkům. Přes různé možné výklady i pří nutné odlišností vysoce stylizovaného uměleckého tvaru od všedního i nevšedního dne reálného života jsou v Tristanovi a Isoldě bezprostřední vztahy mezí vlastním skladatelovým zážitkem a uměleckým ztvárněním očividné. Po formální stránce přináší text k hudebnímu dramatu mnoho nového. Především je obdivuhodné, jak směle a dovedně shrnuje širokou opičkou látku do několika podstatných scén. Poprvé ve své tvorbě se Wagner vzdává účasti sboru /nepatrné vsuvky mužského sboru v prvním dějství nemají dramaturgický význam/. Vše je soustředěno na několik málo osob a dokonce jejich akce neprobíhají podle obvyklých, tehdy stále ještě dodržovaných pravidel dramatické výstavby, nýbrž konflikty jsou zcela ponořeny do nitra osob. I dramatický náboj Markova nečekaného návratu z lovu a bezprostředního přistižení obou milenců je na jevišti uhlazován dlouhým, ezignací naplněným, až smířlivým projevem královým, místo abychom se ihned stali svědky prudkého střetnutí. Příznačně nazývá Wagner toto své dílo jen „dějem" /Handlung/, přičemž jistě vědomě navazuje na Španělské (tedy Calderonovo] „auto" odvozeně z latinského slova actio. A tento děj rozvíjí Wagner na jevišti — jako odraz vnitrních hnutí myslí a emocí — především formou rozměrných monologů, které se jen v okamžiku osudové peripetie spojují v onen téměř neskutečný, bezpříkladný, všeobsažný, cudný a vášnivý milostný dvojzpěv. Není reálným vyvrcholením citového vztahu Isoldy a Tristana, není ani citovým štítem, ale — vedle jevištního symbolu — pouze konsekventním vyústěním monologu v duouhlasnou jednotu, tedy jen jinou formou monologu. Ve všech zpracováních tohoto námětu byl nápoj lásky přímým důvodem milostného vzplanutí. U Wagnera není (jak odvážné to řešení, zvlášť na tehdejší dobui) ničím jiným, neí opět jevištně nutným symbolem již dlouho existujícího osudového pouta, které svazuje rytíře, jenž kdysi směle zabil dívčina snoubence, a přesto byl léčen citlivou rukou téže bytosti. Svazuje muže, který se odvážně vrací, aby svému pánovi (nebo strýci čí otci přivedl ženu, která dávno patří jemu. A třetí fáze tohoto Jedinečného vztahu je extatický konec obou, aby se v mýtické vášni a mystickém zjevení mohly spojit duše vší tíže zbavené. Tak se sám děj stává symbolem a na scéně probíhá snová vize vnitřního světa, která vychází z prasil vesmíru a vrací se k nim. Přes všechny jedinečné rysy Wagnerovy básně o cornwallském hrdinovi a irské dívce, přes všechno předjímání vývoje v oblastí dramatické spočívá vlastní novátorský význam Tristana a Isoldy v hudbě. Pravda, bez slovního podkladu by nikdy nebyla vznikla tato partitura {Wagner nepsal ani jediné velké dílo absolutní hudby!}, ale i v tomto „nejhudebnějším Wagnerově díle" ukázala se hudba být silnějším partnerem a iniciátorem nového vývoje. Nejde o to, zda tento vrchol romantické hudby je současně finálem její krize a jejího brzkého konce. Nejde o to, zda se atonálnost hudby našeho století může právem odvolat na úvodní akord Tristana a chromatičnost jeho předehry jako na inspiraci a zdroj. Wagner jistě nic takového nezamýšlel, ale tvořil, jak mu to jeho cit a um, ovšem i námět a životní zkušenost, velely. V dopise Mathildě Wesendonckové z 29. října 1859 sice píše o „tajemství své hudební formy, která dosud nebyla nikým ani tušena v takovém souladu a v celku shrnujícím každý detail", ale ihned dodává, že to byl „onen cit pro hudební invenci — pro rytmus, harmonický a melodický vývoj, na který bych byl dříve nikde nepomyslel, jenž způsobil, že se ani v specifických oblastech umění nedá vymyslet nic pravdivého, nepramení-li z velkých emocí." Jak z citovaného dopisu vyplývá, měl tu Wagner na mysli jednak překypující život a jednak vroucí touhu po smrti, tedy ony dva pilíře Tristana a Isoldy. Jak lze doložit citáty z jiných Wagnerových dopisů, byl si vědom spalující síly své hudby. Pise o tom, že to bude hrozné, až lidé uslyší tuto hudbu, která je snad i poblázní (což se v přeneseném slova smyslu stalo jistě víc než jednou a nejen za Wagnerova života). A dopisem ze srpna 1860 (pět let před premiérou) píše opět Mathildě Wesendonckové toto: „Tento Tristan je a zůstává pro mne zázrakem! Jak jsem mohl něco takového udělat, se mi stává stále méně pochopitelným. Když jsem si jej znovu prohlédl, musel jsem široce otvírat ústa i oči. Jak strašně budu muset za toto dílo pykat... protože jsem tu překročil vše, co je v oblasti možného." Hudba k Trístanoví je vskutku nejniternější a nejsenzitívnější ze všech Wagnerových partitur. Jak se na dílo hudebního divadla patří, ztvárňuje teprve hudba všechny dimenze děje, umocňuje a dokresluje je. Partitura Tristana odhaluje všechna duševní a duchovní tajemství jednajících osob. Zrodila se z „ducha tragédie", z nejžhavější touhy, z neslýchaného opojení, z nejhlubších strázní a dosaženého smíru. Tlumočí nejjemnější záchvěvy lidského nitra, nejnepatrnější odstín nálad. Tak jak Wagner v harmonii vkročil na novou cestu, dal také nové posláni orchestru. Poprvé se instrumentální soubor prezentuje jako symfonické těleso vytvářející až nebezpečně silný protějšek (partnera i odpůrce současně! k pěveckým hlasům, které do oné doby neohroženě dominovaly. Tu vznikla takzvaná „věčná melodie", v ní pulsuje srdce i mozek dramatu. Hudební invence se vznáší na osamělých výšinách a o kouzlu této hudby bylo právem napsáno, že „jeho fascinace nemá sobě rovného ve všech oborech umění." Již v předehře vytváří skladatel základní půdorys partitury. Ozývají se tu hlavní motivy, které se později v původní a obměňované podobě vracejí a díky téměř nepochopitelné síle Wagnerova génia se splétají a rozplétají, vzájemně stupňují a umenšují, vytvářejíce nové a nové hudební symboly adekvátní mnohourstevným myšlenkám i nevysloveným citům jevištních postav. Logické a bohaté je formální členění, které vede i nezkušeného posluchače k dokonalému zážitku, oddá-li se s plnou koncentrací této hudbě. více o tomto představení...

© 2024 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ