• E-MAIL:
divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)

• NAŠE ADRESA:
  Lidické náměstí 10
  Ústí nad Labem
  400 01

• IČO: 22774289
  DIČ: CZ22774289

MAPA:

---

ZVEME VÁS NA:

---

   

NAŠI PARTNEŘI:

TRISTAN A ISOLDA - Podněty a prameny Po nezdařené revoluci, jíž se činně zúčastnil, musel Richard Wagner v květnu roku 1849 opustit Drážďany, kde se osobně a umělecky tak dobře cítil. Prvního provedení svého Lohengrina, které se konalo dne 28. srpna 1850 ve Výmaru, se již nemohl zúčastnit, protože mu při vstupu do Německa hrozilo vězení. Touhy a Ideály sociálního revolucionáře, s nimiž přistoupil ke koncepci a vypracování svého velkorysého hudebního dramatu o Mladém Siegfriedovi, byly událostmi pohřbeny. Ve švýcarském exilu se potýkal šestatřicetiletý skladatel s existenčními starostmi, uměleckou beznadějí a osobními strastmi. Není divu, že zbaven pravidelných příjmů a reálných vyhlídek na Inscenace svých dosavadních a budoucích oper, navíc rozerván stálými neshodami ve svém neharmonickém manželství, hledal pro sebe nové opěrné body. Zklamaný revolucionář se obrátil jinam. Revolucionáře Bakunina vystřídali dramatik Calderon a filosof Schopenhauer. O tom, co upoutalo Wagnera v rozměrném díle velkého španělského dramatika ze 17. století, jehož stěžejní hra se příznačně nazývá Život snem, vydal sám toto svědectví: „Jemný a hluboce vášnivý smysl (španělského) národa se projevuje v pojmu cti, v němž se vše nejušlechtilejší a nejhroznější formuje v druhé náboženství. Strašně sobectví a nejvyšší sebeobětování hledají tam současně své uspokojení... čest určuje veškeré jednání, zraněný soucit se uchyluje do téměř nevyřčené, ale tím hlouběji zabírající, vznešeně melancholie, v níž se nám podstata světa jeví děsnou a nicotnou." Vyhnaný revolucionář našel v Calderonovi svět, jak se mu jevil v jeho pusté přítomnosti. V tomto duševním rozpoložení mělo také hlavní dílo německého iraclonalistického filosofa Arthura Schopenhauera (1788—1860), jež se jmenuje Svět jako vůle a představa, otevřený přístup do Wagnerova myšlení. Po prohrané revoluci v roce 1848 objevila liberální buržoazie v Schopenhauerově hlásání pesimismu a jeho negaci života určitou útěchu a únikovou cestu k řešení své neutěšené situace. Schopenhauer se Wagnerovi rychle přibližoval, když si v jeho spise (s četnými citáty z Calde- rona] ověřil názor, že „...nevýslovná niternost vší hudby, která se nám jeví jako důvěrně známý a přece věčně vzdálený ráj, spočívá v její schopnosti obrážet všechna hnutí naší vnitřní podstaty, ovšem zcela bez reality a vzdálená všech muk." Wagner nepřijímal Schopenhauerovo učení bez kritických výhrad, nicméně je označil jako „dar z nebes". Schopenhauerovým vlivem se Wagner dostal k indickému buddhismu a plánoval dokonce hudební drama Vítězové s námětem z tohoto myšlenkového světa. Indická nirvána a metafyzické pojetí lásky ve svatých knihách hinduismu vykonávaly na Wagnera v oněch letech a ještě později značný vliv, který se odráží v jeho myšlení i díle. Velký dramatický básník Wagner se ovšem běžně zabýval německou literaturou své doby a zvlášť na něho zapůsobilo dílo nejhlubší osobností mezi německými romantiky Friedricha von Hardenberga, jenž svou prózu a poezii publikoval pod jménem Novalis (1772—1801). Byly to zejména jeho Hymny noci, jejichž emocionální náplň a temná nálada („Musí se jitro vrátit? ... Nevzplane nikdy tajná oběť lásky?") zanechaly ve Wagnerově díle tak hluboké stopy, že Thomas Mann mohl roku 1905 říci: „Ve Wagnerově Tristanu je více Novalise než Schopenhauera." V této souvislosti nesmí chybět jméno jiného vedoucího německého romantika, Friedricha von Schlegela, v jehož románu Lucinda si Wagner povšiml určitých symbolů a dějových situací, které se hluboce vryly do jeho paměti. Třeba se ještě zmínit o tom, že v únoru 1852 se Wagner v curyšském azylu setkal s Mathildou Wesendoinckovou, jež pro jeho bytí a zejména tvorbu znamenala víc než ostatní ženy jeho života. Vztah k vdané Mathildě, který během šestiletého úzkého spolužití (Wagnerovi a Wesandonckovi byli sousedy) nejdříve ponenáhlu, pak rychle zintenzívněl (a mohl být přerušen jen odloučením ze společenských důvodů, nikoliv úplným rozchodem) byl po vnější i vnitřní stránce strastiplný. Jejich láska plála tajně, musela si ukládat mnohá odříkání a omezení, která však nikdy nenarušila vzácné souznění duší. Měla však za pochopitelný následek určité depresivní stavy, jež se zejména Často zmocňovaly citlivého a vznětlivého skladatele. Za všech těchto předpokladů nemohl Wagner dokončit jinak zaměřený siegfriedovský námět, jenž se mezitím rozrostl na čtyřdílný cyklus. Pro uvolnění stále narůstajícího vnitřního přetlaku i k uspokojení svých nemalých uměleckých ambicí musel se pokusit o ztvárnění jiné látky. V prosinci 1854 sdělil proto příteli a příznivci F. Lisztovi toto: „Protože jsem si v životě nikdy neužil nejvlastnějšího štěstí lásky, chci tomuto nejkrásnějšímu ze všach snů postavit pomník, jenž má od začátku do konce být věnován této lásce: rozvrhl jsem si v hlavě Tristana a Isoldu s nejjednodušší, ale nejplnokrevnější hudební koncepcí. Černým praporem, který vlá na konci, se pak přikryji, abych — zemřel." Pověst o Tristanovl a Isoldě se dostala do Wagnerových rukou ještě v roce 1843 v Drážďanech, když se intenzivně zabýval studiem starých mýtů, ság a podivuhodných příběhů. Základním pramenem byl epos středověkého básníka Gottfrieda voň Strassburga (žil ve 13. století), který se patrně opíral o dnes již nezachované básně francouzských trubadúrů Béroula a Thomase (polovina 12. století), jejichž předchůdcem byl Chréstíen de Troyes a následovníky skandinávští, angličtí a němečtí básníci. Dramaticky zpracoval námět později norimberský Hans Sachs. O renesanci látky se zasloužili němečtí romantikové (mj. A. Pláten a C- Immermann) a o převedení díla Gottfrieda voň Strassburga do novodobé řeči pak Hermann Kurz (1847) a Carl Simrock (1855). V tomto znění se s dílem také seznámil Wagner. Studoval však také — již v Drážďanech a s použitím příslušných slovníkových pomůcek — staroanglickou báseň Sir Tristrem podle Thomase z Erceldoune, dále waleský fragment Trystan a starofrancouzskou báj Tristan et Yseut ( k níž se vrátili i někteří skladatelé naší doby). Příběh o Tristanovi a Isoldě v podání středověkých evropských básníků je variantou prastaré orientální báje, která je zakotvena zejména v dávné perské literatuře. Veršem a prózou byla zpracována v celé středověké Evropě, protože — jak to nazval německý badatel v oblasti ság F. H. Hagen — je to příběh z nejpůvodnějších a nejvýznamnějších. Německý minnesanger Ulrich von Turbeim jej nazval „nejvlastnější knihou lásky". Kromě síly milostné vášně Tristana a Isoldy zapůsobilo na básníky a prozaiky jistě také choulostivé společenské postavení hlavních osob v konfliktu. Podle nejnovějších výzkumů nabyla evropská verze staré báje konkrétní tvářnosti v jednom z malých keltských království na půdě dnešní Anglie. Nedávné archeologické nálezy objevily v jižním Cornwallu kamenný sloup, jenž může být (podle vší pravděpodobnosti) považován za náhrobní kámen Tristana (Drustana, jak je na sloupu vyryto), který byl synem (a nikoli synovcem) historického krále Marka Cunomora ze šestého století našeho letopočtu. Bez ohledu na společenské formace a různé prostředí staly se zvláštní citové vztahy mezi osobami slibem jinak vázanými pochopitelně středem zájmu umělců dychtivých tlumočit nevšední (i poučné) příběhy. Proto nepřekvapuje, že určitě příbuzné rysy tristanovské látky nacházíme ve zpěvech severské Eddy (Wagner obzvlášť uvítal, že po této stránce mohl Tristana považovat za doplněk své práce na Prstenu Nibelungově) i v starořeckém příběhu o Oidipovi. Je třeba se ještě zmínit o určité, ovšem odlišné literární filiaci námětu k látce parsifalovské, s čímž se Wagner chtěl později vyrovnat, avšak pro přílišnou komplikovanost od toho upustil. Epos Gottfrieda von Strassburga líčí dobrodružství a peripetie vztahu Tristana a Isoldy v třiceti zpěvech. Dílo zůstalo nedokončeno a teprve pozdější upravovatelé doplnili příběh, jenž v této verzi je zakotven ve středověkém dvorním prostředí s jeho smyslem pro život a krásu, pro lásku a rytířské potyčky, pro zdravou smyslnost a neobvyklé situace. Erotická romantika středověku našla tu půvabné a jemné líčení, kultivovanou řeč a přesvědčivý výraz. více o tomto představení...

© 2024 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ