rozhovor s Martinem Dubovicem, režisérem operety Cikánský baron
Cikánský baron v ústeckém divadle je Vaší čtvrtou inscenací této Straussovy operety. Kde berete neustále inspirační zdroj, zvlášť v případech, kdy se tituly opakují, mnohdy i s krátkým časovým odstupem? Každá inscenace je nová, každá hra poskytuje desítky možností pohledů a výkladů, každý jevištní tvar lze znovu a odlišně pojednat. A pak - přicházejí noví sólisté, výtvarníci, choreografové a dirigenti, všechno tvůrčí osobnosti se svými vlastními názory, pohledy, a nebo i bezradností. Ti všichni jsou svým způsobem limitujícími faktory jakékoliv původní inspirace. Inspirační zdroj je ideál, jevištní skutečnost je realita. - A navíc, nejsem silácký typ režiséra znásilňujícího autory, celý soubor i diváky svými soukromými tvůrčími komplexy, takže jedinou zásadní podmínkou pro mne zůstává respektování předlohy a její dějové a psychologické motivace ta druhá je vždy součástí hudební struktury partitury. Nerespektovat autory to je současná móda všech ignorantů. Pro mne zůstává inspirací divadelní předloha.
Samotného Cikánského barona režírujete nyní po čtvrté - jestli se nepletu, změnil se nějak Váš pohled a vztah k této operetě? Pokud režisér vloží už do první inscenace to nadšení, které v něm hra vybudí s cílem přenést je i na diváka, zásadně se jeho pohled při dalších inscenacích téhož titulu měnit příliš nemůže. Mění se však inscenační týmy, dotahují se chyby z minulých inscenací, a v neposlední řadě se mění doba kolem nás. Rytmus života, názory, společenská situace to vše ovlivňuje nově vznikající inscenace, ať už si to uvědomujeme nebo ne.
Na Baronovi budete opět spolupracovat s Růženou Vičarovou Švecovou a Martinem Víškem. Tohle je počítám vaše již 20 spolupráce, jste již taková sehraná trojka... Paní Růženka Vičarová a pan Martin Víšek jsou profíci a jsem rád, že i mí přátelé ! V průběhu minulých let jsme našli v práci mnoho společného. Navíc se na sebe vzájemně můžeme spolehnout a to se v divadle často nestává!
Liší se pro Vás nějakým způsobem přístup k inscenování opery a operety? A co teprve muzikál... Dělení hudebního divadla na žánry je jen pomocné. Zásadní přístup k inscenování je stejný! Specifika spočívají spíše v technické vybavenosti interpretů pro tu či onu jevištní činnost. Představa, že jen divadlo, kde všichni křičí, stále drsně cvičí rukama a nohama vyčnívajícíma z mlhy, je moderní a muzikalové je hloupá. Představa, že operní režisér musí být myslitelský a zasmušilý typ, zatím co opereťák je lehkomyslný a životem lehce poskakující puberťák je poněkud imbecilní. Nejen režiséři, ale i lidé obecně, jsou seriozní většinou jen proto, že jim chybí humor a duše! Dnes je spíše každá hudebně dramatická produkce tak trochu světem sama pro sebe a z toho vycházejí i jevištní postupy použité tvůrci každé z nich. Zásadně ale v přístupu k opeře nebo k operetě nevidím podstatný rozdíl.
Závěrem ještě co byste popřál ústeckým divákům ? Několikrát jsem s ústeckým operním souborem již spolupracoval, viděl jsem asi všechny současné inscenace, práce souboru a jeho výsledků si nesmírně vážím. Je tedy pro mne opravdu potěšením, že mohu s tímto souborem inscenovat jednu snad z nejlepších velkých operet jaké kdy byly napsány. A divákům přeji plno krásných večerů s Baronem i se Straussovou hudbou! |