• E-MAIL:
divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)

• NAŠE ADRESA:
  Lidické náměstí 10
  Ústí nad Labem
  400 01

• IČO: 22774289
  DIČ: CZ22774289

MAPA:

---

ZVEME VÁS NA:

---

   

NAŠI PARTNEŘI:

POTÍŽE S NETOPÝREM Máme-li začít od Adama, musíme začít jistým Roderichem Benedixem (1811-1873), berlínským hercem a dramatikem. O jeho hereckých kvalitách už není známo nic, zato se ví, že dramatik to byl plodný (napsal ne méně než 85 her!) a údajně i úspěšných. Není tedy divu, že se považoval za vážného kandidáta literární nesmrtelnosti. Svědčí o tom koneckonců i jeho traktát "Shakespearománie", ve kterém se docela vážně pokoušel dokážat, že svět zcela pošetile přeceňuje zásluhy anglického dramatika. Ani tento podivuhodný výplod, ani obsáhlé celoživotní dílo by mu však nebyly dopomohly ke kýžené nesmrtelnosti nebýt jediného nápadu, který mu přece jen dopomohl do dějin divadla. V roce 1851 uvedlo totiž Královské divadlo v Berlíně jeho veselohru "Vězení", ve které se celý kolotoč zábavných zápletek a záměn roztočí dík základní dramatické situaci: hrdina hry navštíví vdanou dámu, které se dvoří, a protože ji nechce kompromitovat, nechá se odvést do vězení místo jejího nepřítomného manžela. Dnes už je těžko říct, zda se text "Vězení" vůbec kdy dostal za hranice Německa, ale fakt je, že o dvacet let později sáhli po stejném dějovém motivu Pařížané Henri Meilhac (1831-1897) a Ludovic Halévy (1834-1908). Byli sice také pilní a kromě toho všestranní, ale nesmrtelnost si nepojišťovali množstvím, nýbrž kvalitou. A hlavně tím, že své síly spojili s Jacquem Offenbachem jako libretisté jeho nejlepších a nejslavnějších děl. Komedie, kterou napsali na "benedixovský" námět, se jmenovala "Réveillon" (což lze volně přeložit jako "Štědrovečerní hostina") a až na výchozí situaci je Benedixově "Vězení" stejně málo podobná jako například Shawův "Pekelník", který z ní vychází také. Při výkladu o složité genezi libreta k "Netopýru" však patří k dobrému mravu poukázat na Benedixe jako prazdroj inspirace a tak mu tedy velkomyslně ponechme ten ždibíček slávy, kterou si zasloužil už pro svou píli. A vraťme se do Paříže k Meilhacovi a Halévymu. Jejich komedie byla uvedena v roce 1872 v Théatre du Palais Royal a vzbudila v Paříži přímo frenetické nadšení. Důvodem byla zčásti ale sama inscenace, jejíž naturalismus byl šokující i pro dosti otrlé pařížské publikum. Málo na tom, že při banketu v druhém dějství seděli herci kolem stolu "jako v životě", takže někteří byli - neslýchaná věc! - k divákům otočeni zády. Navíc však číšníci servírovali skutečné lahůdky francouzské kuchyně, do číší teklo opravdické šampaňské a na konci jednání byli herci vskutku mírně podroušení. Zkrátka senzace, kterou bylo třeba vidět! Zpráva o ní se záhy donesla i do Vídně, ke sluchu hudebního nakladatele Gustava Lewyho. Lewy byl proslulý svým mimořádně bystrým čichem na - jak by se dneska řeklo - dramaturgické objevy. Na jeho doporučení tedy zaplatil spoluředitel Divadla na Vídeňce Steiner dosti značnou sumu za právo na německý překlad a uvedení úspěšné komedie. Ale když do Vídně došel text, byl Steiner hořce zklamán: prý mu příliš připomínal Benedixovo "Vězení". Nechtěl však přijít o své peníze a proto navrhl Lewymu, aby text nabídl řediteli konkurenčního Karlova divadla Jaunerovi. Ten si dal komedii přeložit svým "domácím" literátem Carlem Haffnerem, který mu za bídnou měsíční gáži ve výši 45 zlatých překládal, upravoval a přepracovával všechno, co pan direktor poručil. Když si Jauner Haffnerův překlad přečetl, usoudil rovněž, že "Réveillon" ve Vídni neuspěje, a vrátil text Lewymu. A tak by se bylo mohlo snadno stát, že "Netopýr" by nikdy nebyl spatřil světlo ramp. Zachránila ho jen Lewyho tvrdošíjná víra ve vlastní nos: napadlo ho totiž, že když se "Réveillon" v Paříži hrál jako vaudeville s Barilletovou hudbou, mohl by se ve Vídni přepracovat na operetní libreto. A to pro jeho přítele Johanna Strausse, který stále pátral po vhodných námětech. Tenhle nápad se řediteli Steinerovi líbil víc, už proto, že to byla poslední možnost, jak se dostat zpátky k té proklaté záloze. Povolal tedy ke spolupráci dalšího autoru - libretistu, ale i obratného komponistu - Richarda Genée a svěřil mu Haffnerův překlad k dalšímu přepracování. Genée na svou práci vzpomíná takto: Přečetl jsem si to a zjistil jsem, že to není k ničemu. Druhý den jsem si vyžádal francouzský originál a podle něho jsem napsal libreto k " Netopýru". Z Haffnerovy verze jsem ponechal jenom jména, která dal hrdinům. Ve stavbě scén i charakterů jsem se musel značně vzdálit od originálu. Od ředitelství jsem za to dostal to, na co jsem měl podle smlouvy za úpravu právo: za každé dějství 100 zlatých. Potom dostal libreto k dispozici Strauss, ale aby se starý Haffner neurazil, bylo tam s mým souhlasem uvedeno i jeho jméno jako spoluautora textu. Já jsem ale Haffnera nikdy ani neviděl…" Genée odvedl řemeslně dobrou práci. I když v zásadě zachoval dramatickou stavbu francouzského originálu, podařilo se mu obratným dramaturgickým zásahem děj obohatit tím, že nejen zvýraznil charaktery obou hlavních ženských postav, ale i jejich podíl na celé zápletce - u Meilhaca a Halévyho totiž paní a komorná vystupují jen v prvním dějtsví a jejich funkci v dalších dějstvích přebírá jiná postava. Napsal také zpěvní texty, které sice neoplývají nějakými převratnými básnickými hodnotami, ale zato mají vtip a švih a hlavně prozrazují autorův dokonalý smysl pro dramatickou funkci zpěvního čísla v operetě. Velký dík mu ovšem patří především za to, že se nedal svést Haffnerovými zušlechťovacími snahami (Haffner povýšil hrdinu z prostého francouzského měšťáka do rakouského stavu šlechtického a z ruského knížete udělal - spíš nedbalým překladem - rovnou prince), nezměnil základní satirické ladění francouzského díla a nezměnil bystrý tok děje nyvou sentimentalitou, v jaké měla Vídeň odjakživa a v době doznívajícího biedermeieru zvlášť velkou zálibu. V této podobě se tedy konečně libreto dostalo ke Straussovi. A ten se bez pochybností a váhání dal do práce. Zkomponoval "Netopýra" za šest neděl na přelomu roku 1873 a 1874. Je to čas bezesporu rekordní, i když se zdá, že Genée byl v té době po ruce, nejen aby na místě prováděl poslední textové úpravy, ale aby i vypomohl s instrumentací. Straussova soustředěnost při komponování byla ovšem dobře známá; ve chvílích inspirace psal kdekoli čímkoliv na cokoliv: ve fiakru cestou z jednoho vystoupení na druhé, při procházce na manžety, v kocovině na jídelní lístek, a k stáru až osm hodin denně u psacího pultu. Stejnou rychlost vyvinulo i Divadlo na Vídeňce při studování díla. Trochu potíží bylo jen se slavnou divou Geistingerovou - ostatně spoluředitelkou divadla - obsazenou do Rosalindy. Potíže však nepramenily z její nechuti, nýbrž právě naopak. Jako správná hvězda žárlila na všechny kolegyně, které by jí mohly připravit o sebemenší část jejího triumfu, a tak před ní musel Strauss až do poslední chvíle tajit, že Adéla má ve třetím dějství velké a vděčné pěvecké číslo. S představitelkou Adély je mohl zkoušet jen když Geistingerová zkoušela kostým, jinak hrozilo nebezpečí, že přikáže číslo škrtnout nebo si je přivlastní sama. Premiéra byla 5. dubna 1874 a kupodivu neměla takový úspěch, jaký se v divadle očekával. Premiérové obecenstvo ji sice přijalo dobře, ale velká část kritiky měla značné výhrady. Papež vídeňských kritiků Eduard Hanslick "Netopýra" co do hudební invence stavěl daleko za Straussovu první operetu "Indigo" a podobně zněly i některé jiné kritické hlasy. Ani ředitelství divadla nepodpořilo pozvolna se rodící divácký zájem: už po jedenácti dnech stáhl Steiner "Netopýra" z repertoáru, protože v divadle měl začít cyklus pohostinských výstupů slavné Adeliny Patti ve Verdiho opeře "Ernani". Když se "Netopýr" po skončení cyklu vrátil na jeviště, zájem obecenstva už docela pohasl. Popravdě měli tehdy Vídeňáci taky jiné starosti: bylo to právě v období státního krachu a nikomu nebylo dvakrát do smíchu. Nálada byla spíš na něco tklivého a nyvého … Jenže právě tahle struna v "Netopýru" docela chybí: na rozdíl od všech vídeňských operet tu není ani jediná píseň o lásce (nepočítáme-li hodinkový duet) a lyrické zastavení (jako tykací ansámbl) jsou všechno jenom ne sentimentální. "Netopýr" byl tedy už podruhé v nebezpečí, že zapadne do prachu archivů, ale ironií osudu tuto skrznaskrz vídeňskou operetu zachránil Berlín. "Netopýr" tam byl uveden v létě 1874 s úspěchem tak bouřlivým, že Vídeň nechtěla zůstat pozadu a nasadil ho znovu - tentokrát s mladým Alexandrem Girardim v roli Falka, kterou během své skvělé kariéry vyměnil za Eisensteina a posléze za Frosche. A teď už bylo opravdu definitivně vyhráno. O osudy "Netopýra" už nebude nikdy se třeba bát. Na celém světě neexistuje operetní scéna, která by "Netopýra" nepovažovala za nezbytnou součást svého repertoáru. Od roku 1894, kdy ho Gustav Mahler uvedl v hamburské opeře, soupeří s operetními divadly i soubory operní. Jeho dramatické kvality neuznal nikdo menší než Max Reinhardt, který se nikterak neostýchal převzít jeho režii. Byl mnohokrát zfilmován, natočen pro mnohé televizní společnosti, existuje v řadě skvělých gramofonových nahrávek s nejslavnějšími hvězdami pěveckého nebe. Nevykořenitelně patří k pokladům světového kulturního dědictví. A víc než to: milionům lidí popřál na několik chvil pocit opojné a struhující radosti ze života, který z něho sálá od první až do poslední notičky. A to je jeden z největších darů, kterými může umělecké dílo člověka obdařit. eb více o tomto představení...

© 2024 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ