• E-MAIL:
divadlo.usti@operabalet.cz
marketing@operabalet.cz
(rezervace, vstupenky)

• NAŠE ADRESA:
  Lidické náměstí 10
  Ústí nad Labem
  400 01

• IČO: 22774289
  DIČ: CZ22774289

MAPA:

---

ZVEME VÁS NA:

---

   

NAŠI PARTNEŘI:

Jaroslav Someš: JUAN NEBOLI GIOVANNI - MUŽ MNOHA TVÁŘÍ V tzv. moralitách, tedy středověkých náboženských hrách, které byly alegoriemi odvěkého světského zápasu dobra a zla, vystupovaly na scéně postavy symbolizující jednotlivé ctnosti a neřesti. Marnivost zde představuje frejíř, záletný hejsek, cynický prostopášník. V jeho podobě vstoupil do historie evropského dramatujeden ze základních archetypů, který později vykrystalizoval do postavy dona Juana. Ta pak vytvořila jakýsi protipól k jinému slavnému jevištnímu typu, jenž prochází staletími obdobně, k doktoru Faustovi. Oba mají společný základní rys - touží překročit hranice, dané člověku Bohem. Faust na první pohled především ve sféře rozumu, ale skrývá se za tím i žárlivost po smyslových požitcích, Juan oproti tomu ve smyslové sféře, ale v důsledcích dochází až k úsilí o rozumové, filozofické poznání. Faust se kvůli tomu rozhodne vstoupit do přímého styku s peklem, Juan vlastně nosí své peklo v sobě. Hynou oba. Faustova konfrontace s Bohem a ďáblem byla bližší renesanci. Naopak Juan je výrazně barokní téma. Za kolébku jeho námětu je považováno Španělsko, ale kdoví … Už v roce 1605 máme v Ingolstadtu doloženo provozování nedochovaného dramatu o bezbožném hraběti Leonziovi, který (ó, hrůza!) byl žákem Machiavelliho, zneuctil lebku na hřbitově a byl za to duchem zemřelého odnesen do pekla. Je velmi zajímavé, že v tomto jediném známém spojovacím můstku mezi frejířem ze středověkých moralit skutečným donem Juanem jde výhradně u rouhačství; motiv úkladů o ženskou čest tu chybí. Nicméně je jasné, že téma tenkrát doslova viselo ve vzduchu. Rok napsání prvního známého dramatu o donu Juanovi neznáme; víme jen, že bylo vydáno roku 1630 a že pochází ze Španělska. Nese název Sevillský svůdce a kamenný host (El Burlador de Sevilla y Convidado de piedra) a jeho autorem je významný spisovatel "zlatého věku" Tirso de Molina. Jde o pseudonym, jmenoval se vlastně Gabriel Telles a byl mnichem řádu redemptoristů. Dnes máme dochováno asi 80 jeho her, ale prý jich napsal až čtyři sta. A není bez zajímavosti, že s nimi měl oplétačky a byl pro jejich amorálnost vypovězen z Madridu. Kde přesně načerpal inspiraci k juanovskému dramatu, těžko říci. Vzorem mohl být jednak skutečný don Juan de Tenorio, důvěrník španělského krále Pedra I. Krutého, žijící ve 14. století, nebo Molinův současník don Juan de Maraňa, který prý měl na náhrobku nápis "Zde leží nejhorší člověk, který kdy žil", anebo se v příběhu mohla odrazit pověst, vážící se k františkánskému klášteru v Molinově rodné Seville - socha muže, padlého v souboji, se tam prý zřítila na vraha-posměváčka, který byl svůdcem dcery zabitého. Molinův Juan využívá své nedotknutelnosti; je přece šlechtic! Staví se skepticky k Božímu slovu (a to je pro dobu baroka nejtěžší hřích) i ke ctnosti žen - vesele svádí urozené dámy i prosté rybářky. Kromě Juanovy rodiny (otec, strýc) se tu objevuje už také komtur don Gonzalo a jeho dcera Anna a Juanův sluha, který se zde jmenuje Katalinón. Molinovo drama, napsané s barokní vytříbeností pro formu, se okamžitě po svém vzniku dostalo do Itálie, jejíž jih byl pod španělskou nadvládou. Juanovská látka se zde dočkala nejen dalších oficiálních zpracování, ale stala se také námětem pro pouliční produkce lidových komediantů (commedia dell´ arte). V obojí podobě ji už od padesátých let 17. století nacházíme v Paříži. A tam pak vzniká v roce 1665 její nejslavnější činoherní zpracování vůbec, Moliérův Don Juan. V pojetí tématu představuje významný posun - z náboženské sféry do polohy mravní. Juan tu odráží společenské zlo, ale současně je sám zosobňuje. K podtržení aktuálních rysů Moliére využíval (především v postavě sluhy Sguanarela, kterého sám hrál) improvizovaných pasáží, ovlivněných juanovskými fraškami italských komediantů, usídlených ve Francii. Není divu, že se Moliére se svým Juanem setkal přes přízeň krále Ludvíka XIV. s vážnými cenzurními potížemi. Vedly nakonec k zákazu hry a po Moliérově smrti k jejímu umravnělému přepracování ve verších. V této podobě ji pak veřejnost znala až do 18. století. Mezitím však příběh o sevillském prostopášníkovi dávno překročil francouzské hranice všemi směry. V Anglii se s ním setkáváme poprvé asi roku 1676 v dramatu The Libertine Destroyed (Zničený volnomyšlenkář) od Thomase Shadwella. V Německu Juan "sdílí osud" svého souputníka, doktora Fausta - oblíbí si ho tu zejména jarmareční komedianti a také potulní loutkáři ("don Šajn" později patří mezi typické loutkové figurky i u nás a do služeb si najímá českého Kašpárka). V Itálii se pak juanovský námět přiřadí k tématům, využívaným poměrně často libretisty rozvíjející se barokní opery - už z roku 1669 víme o prvé z nich, zkomponované skladatelem Melanim. Z prvního uvedení juanovské opery u nás se zachoval pouze plakát; neznáme tedy ani jméno autora, ani společnost, která ji provozovala. Takže se můžeme jen dočíst na divadelní ceduli, že se na jarmarečním pódiu na Staroměstském náměstí v Praze dávala 16. září 1723 opera Velká kamenná hostina (Das grosse steinerne Gastmahl). Z další pražské produkce (konala se v roce 1730 ve veřejném divadle hraběte Šporka nedaleko dnešní Prašné brány) máme zachováno libreto s názvem Potrestaná nepravost (La pravitá Castigata) a není vyloučeno, že skladatelem byl Antonio Caldara. Téměř jako mozartovské "dramma giocoso" zní podtitul "dramma tragicomico" u opery Vincenza Righiniho Kamenný host aneb Prostopášník (Il convitato di pietra ossia Il dissoluto), která měla světovou premiéru v pražském Divadle v Kotcích v roce 1776. Vůbec se dá říci, že s hudebními zpracováními příběhů dona Juana se od šedesátých do osmdesátých let 18. století roztrhl pytel. Atmosféra propojení osvícenské svobodomyslnosti s rokokovou nevázaností tomu jistě nahrávala. A tak se, většinou už s donem Giovannim, jak zní italská podoba jména, setkáváme u Glucka, Calegariho, Albertiniho, Gardiho, Fabriziho a v roce 1787 také Giuseppe Gazzanigy. Ten na slova Giovanniho Bertatiho složil pro benátský karneval jednoaktovku Don Giovanni, která má sice rámec divadla na divadle, ale jinak i přes zhuštění děje je svým scénosledem hodně podobá dílu Mozartovu, vzniklému o půl roku později. Mozartův libretista Lorenzo da Ponte ovšem ve své ješitnosti nikdy nepřiznal, že Gazzanigovu operu znal; ostatně, i práci svých činoherních předchůdců hodnotil kritickými slovy: "Každý zná ten špatný španělský vkus, který Italové nazývají Il convitato di pietra a Francouzi Le festin de pierre." Také Mozart se s juanovským námětem sešel už dříve. Víme, že v Mannheimu dostal výtisk Moliérova dramatu (zřejmě ještě v oné umravnělé verzi) a že u baletní skupiny Petra Vogta z Prahy, s níž se přátelil, zhlédl Gluckův balet. Okolnosti skladatelova pobytu v Praze, pro kterou byl jeho Don Giovanni aneb Potrestaný prostopášník (Il dissoluto punito) komponován, jsou všeobecně známy. Dopodrobna je popsán vznik díla i průběh premiéry, která se konala 29. října 1787 v tehdejším Nosticově divadle. Tam se pak opera ihned zařadila do kmenového repertoáru, a to jak v původní italské verzi, tak v německém překladu. Na rozdíl od Kouzelné flétny a Únosu ze serailu bylo do češtiny libreto přeloženo teprve později, v roce 1825, zato hned dvakrát; jednak Simeonem Karlem Macháčkem, který je vydal tiskem, a jednak Janem Nepomukem Štěpánkem, v jehož znění bylo dílo v rámci českých představení v tehdy už Stavovském divadle uvedeno. Českou premiéru, která proběhla 9. dubna 1825, Macháček alespoň oslavil deklamovánkou "Zpěvkyním a zpěvcům ve zpěvohře Don Juan", publikovanou v Čechoslavu. Při nepravidelnosti českých představení je sedmnáct repríz, kterých tato první inscenace dosáhla, jen novým potvrzením, že Mozartovo okřídlené rčení "Moji Pražané mi rozumějí" je trvale platné. (V Paříži byl Don Giovanni hrán poprvé vůbec teprve v roce 1835!). Romantismu 19. století byl don Juan jako literární archetyp blízký zejména svým postojem umělce života, který ničí vše, co se mu postaví do cesty, a odhazuje vše, co nepotřebuje. Tak chápe Juana Byron, Puškin, Lenau, Musset, Mérimée a také Grabbe, který v dramatické fresce Don Juan a Faust staví oba protichůdce v originálním nápadu vedle sebe. Velkou popularitu v juanovské pravlasti, ve Španělsku, si dobyla truchlohra Don Juan Tenorio pozdněromantického básníka José Zorilly. Některá z literárních zpracování se časem dočkala i operní podoby, Puškin v Dargomyžského Kamenném hostu, Grabbe v díle Reutterově a jedna z epizod Byronova eposu se stala - což si málokdy uvědomujeme - námětem pro Fibichovu Hedy. Z dalších skladatelů 20. století inspirovala látka rovněž Henriho Tomasiho, který v opeře Don Juan de Maňara vypráví příběh šlechtice, který se rozhodl žít podle vzoru legendárního prostopášníka. Český skladatel a dirigent Václav Kašlík šel po stopách Gluckových a zkomponoval pro Burianovo D 41 juanovský balet. Moderní choreografové často využívají k tanečnímu ztvárnění také symfonickou báseň Richarda Strausse, opírající se o Lenaua. Pro literaturu 20. století je charakteristické boření mýtů. Neušla tomu ani postava dona Juana. V této souvislosti připomeňme třeba Shawovu hříčku Don Juan v pekle, půvabný apokryf našeho Karla Čapka anebo hořkou komedii Maxe Frische Don Juan aneb Láska ke geometrii. V ní dokonce don Juan, věčně pronásledovaný ženami, sám zinscenuje své propadnutí peklu, aby se pak mohl v klidu a ústraní oddat své jediné skutečné lásce - geometrii. více o tomto představení...

© 2024 Severočeské divadlo, design & code by Marek Russ