Na poslední operetní premiéře v Severočeském divadle v Ústí nad Labem, revuální Růže z Argentiny Járy Beneše, odvedl jedinou pěknou roli vzteklého chlapáckého předáka ranče Cinta Nereze barytonista Petr Matuszek (1962). Nikdo další už nedokázal přehrávat postavy do patřičně obludné karika­tury, aby nebyly trapné. Stydno bylo z přehrávaného pomrkávání do publika, z obnošených šarží, ze ztráty vkusu. Věc strategie, umělecké cti a vkusu. Mnozí ústečtí diváci na premiéře vskutku hýkali blahem, ale byli i tací, kteří znechuceně odcházeli do šaten. Píšu to jen coby doklad Matuszekovy schopnosti učinit na jevišti cokoli, co je pro inscenaci potřebné, třeba i zlostně koulet očima a silácky tasit kolt, když je to zapotřebí, ale umí volit nejvhodnější prostředky a není tolik jako jiní odkázaný na jevištní i interpretační vedení. Záhy ukážeme, čím to zřejmě je, nyní konstatujme, že Matuszek absolvoval violu a zpěv na konzervatoři v Teplicích, že jeho učiteli zpěvu byli dlouholetý sólista ústecké opery Jan Vavruška a tenorista Národního divadla Jan Hlavsa. Vojnu si Matuszek odkroutil v AUS, v sezoně 1987/1988 nastoupil své první angažmá v Opavě, aby od té následující přešel do opery v Ústí nad Labem, kde zůstal dodnes, tedy už plné čtvrtstoletí.

Petr Matuszek je typický figurkář, který ve více než stovce operních inscenací přišel jen k několika snadno vyčíslitelným velkým rolím, řekněme, běžného operního repertoáru: hned v roce 1989 na počátku ústeckého angažmá ho dirigent Petr Jonáš obsadil do Figara v Rossiniho Lazebníkovi sevillském (1989, režie Olga Janáčková), postavě menší rtuťovitý pohyblivý štíhlý pěvec přesně odpovídal typově i hybným lehkým hlasem, a do Masetta v Mozartově Donu Giovannim (režie Rudolf Málek). Mozartovský a příbuzný repertoár by Matuszekovi asi seděl nejlépe, jenže kam v poměrech regionální opery s nějakou specializací, tak na další velkou mozartovskou roli Papagena v Kouzelné flétně došlo až po deseti letech (Ústí 1999), v jejichž průběhu Matuszek vyfasoval řadu romantických partů. Zřejmě vrcholné role z této oblasti, která však jeho hlasu, myslím, až tak nevyhovuje, se dočkal Verdiho Rigolettem (Ústí nad Labem 1997). Přidejme například Sharplesse z Pucciniho Madame Butterfly (Ústí 1997), Georgese Germonta z Verdiho La traviaty a Valentina z Gounodova Fausta a Markétky (obě Ústí 1998), Marcela z Pucciniho Bohémy (Ústí 1999) a dalo by se pokračovat, jak pestrý regionální repertoár vyžadoval. Bližší jsou mu postavy typu Belcora z Donizettiho Nápoje lásky (Ústí 2000), když odhlédneme od naplnění všech nuancí bel canta, což není Ma­tuszekova nejsilnější stránka.

V českém repertoáru Matuszekovy kreace také nejčastěji končí u rolí typu a významu Krušiny či Tomše, případně povýší na Bohuše. Vyniká z nich Harašta z opery Leoše Janáčka Příběhy lišky Bystroušky (Ústí 2000), jehož Matuszek prezentuje jako drsného věcného tuláka a pytláka, který se musí protloukat životem a nemůže si dovolit (podobně jako popelář Doolitle z My Fair Lady!) vysokou morálku. Lze zobecnit, že právě charakterní role, v nichž lze najít a ztvárnit téma, osud, životní příběh v kostce, a které je třeba stavět neokázalými, takřka civilními, ovšem náležitě demonstrativními prostředky (v opeře nelze „podehrávat"), bez falešných gest v pěveckém výrazu i v hereckém podání, jsou Matuszekovou láskou, a dávají mu, většinou rozsahem nevelké, podnět k osobité kreaci mísící intelektuální rovinu se spontánním jevištním i pěveckým jednáním.

Nezáleží přitom na konkrétním hudebním stylu, na skladateli, žánru - do vymezených mantinelů se dobře vejde i úvodem zmíněná operetní fraška. Druhou Matuszekovou oblíbenou janáčkovskou rolí je Šiškov v opeře Z mrtvého domu, a příbuznost s Haraštou a dalšími podobnými je zřetelná, opět outsider, tvrdý životní příběh, nevyumělkovaný, spíš civilní, který však obsahuje poezii a zobecňující přesah. Patří k takovým i rolička Kostelníka z Pucciniho Tosky (poprvé v Ústí v roce 1993), ostatně schopnost výrazové zkratky z Matuszeka činí ideálního představitele nejmenších roliček typu třeba zahradníka Antonia z Mozartovy Figarovy svatby (Ústí poprvé 1994), v nichž groteskně obtáhne základní vlastnosti a funkce postavyv dané situaci. Nedokážu však posoudit, nakolik Matuszekovi k jevištní suverenitě pomohlo studium teplické konzervatoře v době, kdy zde ještě působila významná operetní scéna, když na jeho herecké technice shledávám jisté tradiční prvky - ostatně díky ústeckému repertoáru tvoří operetní, nejčastěji mladokomické role podstatnou součást Matuszekových jevištních úkolů. Postupně k nim přibyly i role muzikálové, dokonce spíš činoherní jako Josef Novák v Divotvorném hrnci (Ústí 2009) nebo Plukovník Pickering v My Fair Lady (2010).

Jakkoli je v Ústí nad Labem Petr Matuzsek nepostradatelným členem souboru, coby pěvec běžného repertoáru by zapadl mezi bezejmenné dělníky jeviště, zvlášť když jen zcela sporadicky zpíval mimo domovské jeviště: v Plzni Cicerona v opeře Catilina Antonia Salieriho (1997, režie Jana Kališová), režisér Andrej Besčastnyj ho přizval jako Guglielma do libereckého nastudování Mozartovy opery Cosi fan tutte (1998) evidentně právě pro pěvcovy charakterizační dispozice, v Českých Budějovicích hostoval mj. Lescauta v Pucciniho Manon Lescaut (1999). K nejvýznamnějším mimoústeckým kreacím počítám roli Knížete Bolkonského v Prokofjevově fresce Vojna a mír (Národní divadlo Brno 2005).

Také se od roku 1994 začal objevovat v pozici asistenta režie z důvodů, odhaduji, možná pragmatických, nicméně i to poukazuje na skutečnost, že Petr Matuszek nikdy nebyl běžným operním pěvcem, že tuto profesi přesahoval a čím dál víc přesahuje, jak ještě uvedeme.

Jeho interpretační parketou je moderní hudba všeho druhu, zvláště účast na poprvé uváděných novinkách. Předznamenala to tak trochu na samém počátku pěvcovy kariéry menší role v československé premiéře opery Pohjalaisia (Příběh od Botnického zálivu) finského skladatele Leeviho Madetoji (1887-1947) v dubnu 1990, jakkoli jeho tvorba z počátku století vycházela z pozdního romantismu a byla na hony vzdálena Matuszekově zálibě v modernistech 20. století a v soudobých skladatelských výbojích - je logické, že mezi své skladatelské guru počítá Leoše Janáčka.

Druhé vybočení ze zaběhaného operního provozu mělo význam především jevištní, tedy herecký, a sice Figaro v razantní úpravě Mozartovy opery Figarova svatba, kterou pod názvem Figaro? Figaro! uvedli Daniel Dvořák s Jiřím Nekvasilem v Opeře Mozart (Novotného lávka, duben 1991) - mimochodem, Matuszek byl tehdy jedním ze sedmi alternantů! Projekt však dal o pěvci vědět v pražském centru dění a, zdá se, že podstatně nasměroval pěvcovy další osudy. O tři roky později Petr Matuszek nechyběl v první novince, která symbolicky otevřela stavidla rychle sílícího proudu posametové původní opery, a sice v Opeře La Serra skladatele Michala Vícha a libretisty, či spíše tvůrce umělého jazyka Jaroslava Duška (září 1994). Opera vznikla mimo kamenná divadla, což je jeden z určujících znaků polistopadové nové opery, v kontextu experimentujícího Divadla Archa, nechyběl dirigent Petr Kofroň. Opera perziflovala hlavní znaky operního divadla od baroka po romantismus, rezignovala na konkrétní slova, text bohatý na vokály umožňoval konstruovat melodickou hudbu coby prototyp lidového, posluchačsky vstřícného díla. Jakkoli produkce této zvláštní opery zůstala trochu kuriózní a mimo hlavní proud vývoje, měla velký stimulační vliv na další dění. Do Archy Matuszeka přizval režisér Jan Antonín Pitínský též k polyžánrovému projektu scén čínského divadla Marné tázání nebes (2001), i režisérka Jana Svobodová do spíše činoherního projektu Čajovna KarMa (Duchovní horor, 2004).

Z hlediska „nové" polistopadové opery najdeme Petra Matuszeka i u další v pravdě historické události, jíž byla česká premiéra Pádu domu Usherů Phillipa Glasse (Společnost pro novou hudbu Praha, Veletržní palác v Praze, listopad 1996) s Agon Orchestrem pod taktovkou Petra Kofroně. Režisér Roce pozval Matuszeka i do velmi pozoruhodného provedení Glassovy opery Kráska a Zvíře (Reduta Brno 2008, role Ludovika).

Ale nejen operou živ byl a je Matuszek. Dostal se i k velmi důležité události, řekněme, v oblasti muzikálu, za jakou považuji uvedení legendární rockové opery Juno a Avos plzeňským souborem v pražském Komorním divadle (2002). Ostatně občas zpívá i s rockovou skupinou či přesahuje operu a tradiční pojetí „vážné" hudby třeba do etnické hudby.

Petr Matuszek se logicky stal vyhledávaným interpretem nových a neobvyklých projektů, k nimž patřilo i Bušení do železné opony ve Státní opeře Praha a posléze v Národním divadle - Matuszek zpíval Uprchlíka v opeře Jörna Arneckeho Wir Spielen Frieden (SOP 2002) v režii Karly Štaubertové­Sturm, Foltýna a Lumíra v opeře Miroslava Pudláka Sasíci v Čechách aneb Marnost bojů proti RKZ (Stavovské divadlo 2004), nejpozoruhodnější kreaci pak stvořil hlavní postavou Muže v opeře Markéty Dvořákové MrTVÁ? (Stavovské divadlo 2004).

Osobně si nejvíc cením Matuszekových kreací v soudobých civilistně groteskních operách hraných v syrovém betonovém prostoru Roxy / NoD v Praze, v němž mohl, a vlastně musel předvést všechny nuance výše popsané jevištní interpretace, v němž se hrálo těsně před diváky na výrazové detaily, a v Matuszekově jevištním bytí nezbyl ani stín velkooperních zvyklostí, bel canto by takovému projevu bylo také na obtíž. Navíc šlo o komplikované i symbolické příběhy s často bizarními situacemi, tedy svět, který přemýšlivému interpretovi poskytl možnost (nutnost!) tvořit metodou výrazové zkratky, propojováním prvků groteskních, civilních i hyperrealistických. Poprvé v operách Ivo Medka Vrač a Miroslava Pudláka Ve stínu klobásy (2002), poté v opeře Romana Pallase Klinická smrt (2004, režie Karla Štaubertová-Sturm). Přidejme k tomu sci-fi operu Vlastislava Matouška 8. cesta (Filmový festival Uherské Hradiště 2002), propojující jevištní dění s projekcí filmu. Je to prakticky monodrama, napsané jako už uvedené, tituly přímo pro Matuszeka: ten odehraje operu v pyžamu u jediného stolku uprostřed orchestru na obyčejném pódiu, tedy jen pěvecko-hereckým i prostředky, s obdivuhodným kontaktem s publikem, opět v provokující přesné stylizaci, abych se vrátil k úvodnímu tvrzení.

Portrét Petra Matuszeka by však nebyl úplný bez alespoň dvou stručných zmínek, z nichž zvláště druhou by bylo možné rozvést v novém portrétu. Tedy alespoň konstatujme, že Petr Matuszek často a rád zpívá koncertně a má na kontě řadu vystoupení s našimi i zahraničními orchestry mimo jiné na mnoha festivalech. A pak konstatujme, že ho promýšlení souvislostí logicky přivedlo k hudebněvědným studiím, především pochopitelně k analytickému zájmu o soudobou skladbu. A také ke studiu vztahů akustiky a prostoru, a ke studiu mimoevropských pěveckých technik, též k tzv. alikvotnímu zpěvu. Jeho pečlivě, přesně a chytře formulované články lze číst v řadě periodik včetně Hudebních rozhledů. Naposledy na serveru Opera Plus brilantně analyzoval pěvecké výkony v drážďanském nastudování Straussovy Elektry. Byl by hodně dobrý operní kritik! Vedle toho stíhá učit zpěv i teorii. Mimo jiné se může vykázat deseti CD alby. Nevím, jestli vůbec odpočívá...