K partituře Prodané nevěsty během posledních patnácti let vracím se po třetí. Je to partitura milovaná, důvěrně známá – i neznámá. Nelze se spoléhat na dosavadní zkušenosti, na setrvačnost, ale promýšlet stránku po stránce novým pohledem, byť právě „Prodaná“ vzbuzuje prvoplánově pocity oné posluchačské i interpretační důvěrnosti. 

Při každém dalším studiu partitury však lze přečíst nové detaily, nové souvislosti. Smetanovo vypracování partitury hlavně v dynamických a přednesových požadavcích jasně dokládá skladatelovo naprosto neomylné jevištní cítění, vnímání charakterů i psychologie postav a jejich momentálních situací. I přesto, že Prodanou nevěstu komponoval vlastně „na truc“ množícím se výtkám z wagnerianismu; původně ji koncipoval jako operetu, když také čelil poznámkám, že by ani v lehkém národním slohu nedokázal nic napsat. Jak se sám vyjádřil k původní premiéře 30. května 1866 – psal Prodanou nevěstu tak, „že se jí ani Offenbach nevyrovnal.“ 

Dynamické a výrazové předpisy jsou tedy dobrým vodítkem, méně již artikulace. Ta je u Smetanových děl problémem vzhledem k jeho ne zcela dokonalé znalosti češtiny, vždyť i své soukromé deníky si vedl německy. A na deklamaci je to znát. Ve vokálních partech sólových i sborových je příliš mnoho nesrovnalostí v rytmizaci české řeči – jak v přízvucích, tak ve vztahu délky slabik a not. Právě artikulační oblast je jedinou, kdy partituru zcela respektovat nelze, kdy si dirigent může dovolit – a skladatel by snad nic nenamítal – drobné rytmické retuše (před mnoha desetiletími, za úřadování Zdeňka Nejedlého na tehdejším ministerstvu kultury, by to byly ovšem kroky zcela nemyslitelné). Navíc vícejazyčné složení většiny našich operních souborů předpokládá, že inscenátoři musejí své úsilí v tomto směru ještě více zintenzivnit. 

Jsem velmi rád, že tyhle věci čteme s režisérem Zbyňkem Brabcem stejnýma očima i stejným srdcem. Snad něco z těch našich srdcí a vztahu k Prodané nevěstě doputuje i k vám do hlediště.