Jedna z nejpůsobivějších skladeb hudební historie, Messa da requiem Giuseppe Verdiho(1813–1901), prodělala dlouhý proces zrání. Když 13. listopadu 1868 zemřel Gioacchino Rossini, inicioval Verdi velkolepý projekt kolektivního hudebního díla, zádušní mše na památku velkého operního skladatele, k níž by vybraní italští skladatelé zhudebnili jim přidělené jednotlivé části. Mše měla být provedena v den prvního výročí Rossiniho smrti v kostele San Petronio v Bologni. Všichni skladatelé sice odevzdali zadané části mše včas, projekt však nakonec ztroskotal. Verdimu zbyla jím zhudebněná část „Libera me“. Dalším podnětem bylo úmrtí básníka a spisovatele Alberta Manzoniho 22. května 1873. Manzoni byl vůdčí postavou hnutí za sjednocení Itálie, risorgimenta, jehož byl Verdi stoupencem. Pro Verdiho byl Manzoni vedle Rossiniho dalším typickým reprezentantem italského ducha. Verdi nezapřel ani v tomto díle operního dramatika. Jako nejnápadnější příklad se uvádí „Dies irae“, útočící údery velkého bubnu na lehkou dobu na své půsbivosti ani téměř po půldruhém století nic neztratily, stejně jako fanfáry v „Tuba mirum“. Verdi využívá prostorového efektu se čtveřicí trubek za scénou a barevných odstínů kombinací dechových nástrojů . Část „Libera me“ je převzata z Messa per Rossini téměř nezměněna, Verdi pouze vypustil třicet taktů, v nichž byla obsažena reminiscence tehdy nezhudebněného „Dies irae“ a nahradil je sopránovým sólem, po premiéře ještě doplnil původně sborovou část „Liber scriptus“ mezzosopránovým sólem. Premiéra se uskutečnila 22. května 1874 v chrámu San Marco v Miláně pod Verdiho taktovkou, reprízy 27. a 29. května v milánské Scale řídil Franco Faccio. Pražské publikum se seznámilo s Verdiho Messa da requiem poprvé 17. ledna 1876 na koncertě uspořádaném Německým zemským divadlem v jeho tehdejší budově, Stavovském divadle.