Dramatická literatura zřejmě zná daleko víc případů, v nichž se ženy převlékají za muže než naopak. Proč tomu tak je? K odpovědi na tuto otázku by bylo potřebné asi delší a obsáhlé uvažování. Ale jedno, velmi jednoduché vysvětlení – se zdá být po ruce. Ono takové převlékání muže za ženu je už samo o sobě nevázanou a hlavně divácky vděčnou legrací. 

Možná pro některé autory, ale i diváky trochu lacinou legrací, které se leknou s odůvodněním, že by takto zcela až po uši zapadli do triviálnosti až kýče. Svědčí o tom mimo jiné osud asi nejhranějšího „kusu“, který tohoto „pokleslého“ převlékání využívá – Brandonova Charleyova teta. Inscenátoři často kolem ní chodí jako okolo horké kaše. Vlastně patří k dobrému tónu vědět – a je-li třeba i říkat – že je to dílo značně pokleslé, které na repertoár umělecky ambiciozního stánku asi nepatří. Ale: pak přijde chvíle, kdy se hledá zaručená legrace – a Charleyova teta se rychle vrací zadními vrátky na jeviště. S poměrně zaručeným úspěchem u obecenstva. Charleyova teta je jedna z mála klasických inscenací, která převlečení, ale i převtělení muže za ženu použila jako těžiště, ústřední princip, jádro celé základní situace, z níž pramení následné: fabule, děj, jednotlivé situace. Jinde jsou to jenom dílčí prvky. 

Z commedia dell‘arte známe například situace, v nichž muž využívá ženského převleku k tomu, aby se lépe a „nepozorovaně“ dostal ke své milované, která je pečlivě hlídána. Jsou tu Shakespearovy Veselé paničky windsorské, v nichž je Falstaffova nenažranost a poživačnost potrestána tím, že je zesměšněn, když prchá před žárlivým mužem převlečen za postarší ženu. Je to ale jen jedna dílčí situace, o jejímž komickém účinku není pochyb. Převlékání muže za ženy je asi největší a nejzdařilejší příležitostí pro komediantství: jako šance pro herce se pořádně „vyblbnout“. I film o tom ví své – vzpomeňte třeba na Dustina Hofmana v americké filmové komedie z roku 1982 režiséra Sydneyho Pollacka Tootsie. Typická převleková situační komedii, která je založena na komické záměně mužské a ženské identity sice velmi talentovaného, jinak ale trochu neukázněného a svéhlavého, snad proto nezaměstnaného herce Michaela Dorseye, který se jednoho dne promění na herečku Dorothy Michaelsovou zvanou Tootsie. 

Je zde i komedie Klec bláznů, která se v sedmdesátých letech minulého století zcela určitě stala nejúspěšnější francouzskou divadelní komedií. Tato travesti komedie rázem ovládla i filmové plátno. Dva roky po její divadelní premiéře ji režisér Édouard Molinaro převedl na filmové plátno s nezapomenutelnou dvojicí v hlavních rolích: Michelem Serraultem a Ugem Tognazzim. Klec bláznů byla ve třech kategoriích nominována na Oscara, vyhrála Zlatý glóbus a Michel Serrault získal Césara a Donatellovu cenu. 

Někdo to rád horké – vynikající komedie Billyho Wildera z roku 1959 se už dávno a právem zařadila do zlatého fondu filmové klasiky. Vedle neodolatelných výkonů hlavních představitelů Jacka Lemmona, Tonyho Curtise a Marilyn Monroeové nás v ní potěší také jazzová hudba Mattyho Malnecka. Slavná kombinace hudební komedie, parodie na gangsterské filmy a bláznivé crazy komedie, se odehrává v roce 1929 a jejími hrdiny jsou Joe a Jerry, dva muzikanti, kteří se na útěku před bandou gangsterů převléknou za ženy. Ukryjí se v dívčím orchestru odjíždějícím na turné na Floridu. Seznámí se se zpěvačkou Kovalczykovou, do níž se Joe zamiluje. 

Sami se stávají, stejně jako ostatní dívky, terčem pozornosti mužů. K Dafne se přilepí neodbytný milionář Osgood Felding... ...pokračovat v líčení děje této filmové „klasiky“, která vznikla na motivy povídky R. Thoerena a M. Logana by bylo asi „nošením dříví do lesa“. Začíná prostě řada neuvěřitelných zápletek, záměn, omylů a vtipných situací. Rád se jako režisér a choreograf naší inscenace vystavím nebezpečí, že budu nařčen z lacinosti a vtipkování stůj co stůj. Ale!!! Situace, v nichž se oba “pánové” ocitají a mají se co ohánět, aby v nich obstáli – nebo “obstály” (?) – jsou i pro mne lákavou tvůrčí příležitostí! 

Libor Vaculík