V době, kdy se u nás ještě hrály opery v českých překladech, které ustoupily uvádění oper v originálním jazyce (což má své výhody i nevýhody, své příznivce i odpůrce), zpíval Canio svou světově proslulou árii „Ridi, Pagliccio“ právě v tomto překladu. Caniova slova jsem dal do záhlaví svého malého zamyšlení k naší inscenaci. Leoncavallovi Komedianti jsou opera o hercích, komediantech, kteří kočovali v Itálii od vesnice k vesnici, od města k městu a na návsích a náměstích hráli svá skromná představení. Byli vždy vítaní a v době, kdy nebyl rozhlas, kino, televize a další média, jejich vystoupení patřila pro místní obyvatele často k jedinému rozptýlení uprostřed každodenních starostí. 

Příběh, který vypravuje Leoncavallova opera, se prý údajně stal kdesi v Kalábrii v jižní Itálii, uvádí se obec Montalto 15. srpna mezi léty 1865/70. Skladatelův otec tam působil jako soudce a s tímto případem se sám setkal. Vše bylo prý trochu jinak, ale Leoncavallo, který si libreto ke své opeře napsal sám, si příběh přizpůsobil tak, jak mu nejlépe vyhovoval.

Opera vznikla v době, kdy se na italských operních jevištích rozvíjí nový umělecký směr – verismus (od slova vero = pravda), který přinášel na jeviště skutečné lidi současnosti, žádné bohy nebo historické postavy. Většinou se jedná o velice dramaticky sevřené příběhy s napínavým dějem, v nichž jde často o jednu ženu mezi dvěma muži (v naší opeře dokonce mezi třemi muži). Uplynulo šedesát let od doby, kdy na jevištích blouznily hrdinky Belliniho oper, které tklivě zpívaly ve stylu vrcholného belcanta. Pak přišel Verdi, který se nebál pro své dvě opery vybrat námět ze současnosti (La traviata, Stiffelio) a prošlapat tak cestu k realistickému opernímu divadlu. Leoncavallo a jeho další kolegové, především Mascagni a Giordano, šli ještě dál. Tonio v Komediantech otvírá operu prologem, v němž civilně mluví k publiku a hovoří o tom, že se autor snažil „o příběh ze života“. Ujišťuje diváky, že „uvidí lásku skutečných lidských bytostí, že spatří smutné plody nenávisti, záchvaty bolesti, uslyší výkřiky zlosti a cynický smích.“ 

A taková je skutečně Leoncavallova opera, jedna z nejlépe napsaných vůbec, v níž není jediná nota zbytečná. Diváci v tomto divadle na divadle v druhém jednání sledují příběh, dobře se baví, až najednou zjistí, že herci nehrají, ale prožívají kus svého těžkého života. Představení vyvrcholí dvěma vraždami, Tonio pak může na závěr jen lakonicky poznamenat, že „La commedia è finita!“ (Komedie skončila). 

Přestože jsou Komedianti opera o dvou jednáních, často k nim bývá přidávána jiná opera, nejčastěji Mascagniho Sedlák kavalír. V Ústí se hráli i s Gianni Schicchim nebo se Sestrou Angelikou (obě jsou z Pucciniho Triptychu), originální bylo spojení s Leoncavallovými Cikány v roce 1969 (jako chlapec jsem záznam z této inscenace s dirigentem Vajnarem poslouchal v Českém rozhlase, dnes ani nevím, jestli ještě existuje). Ve světě se v současnosti hrají např. s Weillovým Protagonistou, Orffovou Carminou buranou (sic!), Kouzelným divadlem H. W. Henzeho a samozřejmě nejčastěji se Sedlákem kavalírem. Ve Veroně, Michiganu a Schwerinu hrají Komedianty samostatně, snad aby toto koncentrované drama nebylo ničím dalším rozptylováno. K tomu jsme přistoupili i v Ústí nad Labem, byť přiznávám, že dalším nemalým důvodem k tomuto rozhodnutí byly omezené finanční prostředky. 

Zbyněk Brabec