Labutí jezero je pro mne symbolem baletu a divadla. Už jako čtyřletý jsem sedával u hasiče v Praze v Národním divadle u jeviště a pozoroval dění na scéně a poslouchal hudbu. Jako jedenáctiletý člen baletní přípravky jsem vystupoval v Labutím jezeře na scéně ND  a v roli pážete nosil polštář s dárkem pro prince. Před ukončením Konzervatoře jsem v Labutím jezeře vystupoval už jako tanečník ve Státním divadle Košice na jejich italském zájezdu o prázdninách. V Armádním uměleckém souboru jsem během vojenské prezenční služby tančil fragmenty Labutího jezera po vojenských posádkách pro vojáky. A jako člen a za rok jako sólista baletu ND v Praze, jsem si postupně během kariéry  zatančil většinu rolí Labutího jezera od Pas de trois v I.j., přes Španělský tanec, Prince až po Rudovouse. 

Tančil jsem s několika skvělými balerínami v tomto baletu včetně národních umělkyní.

Takže Labutí jezero mám hluboko pod kůží, jeho hudba je pro mne kouzelná a čarovná a oslovuje mne jako poprvé. 

Hudba Petra Iljiče Čajkovského má magické kouzlo a mluví o pocitech duše. A mluví k duším lidí. To je mimořádně hodnotné a cenné. Zvláště v dnešním technickém a někdy příliš praktickém a snad i konzumním a nekompromisním světě. Není to jen nosný příběh a části tradiční choreografie, ale zejména jejich spojení s hudbou, která dává příběhu i choreografii život. Každý tanečník kamenného divadla dneška se dotkne více nebo méně tohoto baletu. Je to sen mnoha tanečníků. Naše současná inscenace navazuje na tradiční Labutí jezera, v něčem jde svou cestou, konstrukce a vyznění příběhu jsou poněkud jinou variací než mohli naši diváci zatím vidět, uslyší i nové hudební fragmenty a uvidí nové variace a tance.

Věřím, že Labutí jezero, které baletní soubor velice rád tančí, naše diváky osloví a my jim tak poselství Čajkovského předáme.