DALŠÍ CHVÁLA NA LAKMÉ

Lakmé jako dobrodružný klukovský sen

Francouzský romantický skladatel Léo Delibes (1836-1891) se dodnes udržel v povědomí diváků především díky svému baletu Coppélia. Jeho opera Lakmé se nad rámec nahrávek (v nichž excelují zejména Joan Sutherland nebo Nathalie Dessay) objevuje většinou jen na koncertních pódiích při recitálech koloraturních sopranistek díky slavné zvonkové árii hlavní představitelky, případně dojemnému duetu Lakmé a její služky Malliky.

Příležitost vidět Lakmé na jevišti u nás už nemělo několik generací diváků. Přitom to byla až do poloviny minulého století velice populární opera. Léo Delibes byl současník Massenta, Saint-Saënse, ale i Bizeta. Lakmé měla premiéru v Paříži v roce 1883, v době kdy se uzavřela tvorba Richarda Wagnera i našeho Bedřicha Smetany, Verdi završoval své mistrovství Aidou a Otellem, Čajkovskij se prosadil s Oněginem a Puccini teprve vstupoval na scénu se svou prvotinou Le Villi.

V Ústí ukázali, že operní podoba orientálního romantického příběhu nepovolené lásky bráhmanské kněžky a britského důstojníka z doby anglické koloniální nadvlády Indie s dojemnými melodiemi a barvitou instrumentací se dá s úspěchem hrát i dnes. Důvodů pro skvělý výsledek bylo hned několik a vzájemně se podporovaly, vytvářely synergický efekt.

Vedle dramaturgické neotřelosti a škrtů, které napomohly dramatičtějšímu spádu inscenace se především podařilo najít vhodnou představitelku pro mimořádně náročnou sopránovou koloraturní roli Lakmé. Uzpívat takový part v odvážně odhaleném orientálním kostýmu chce kuráž - Anna Klamo ji měla. Její Lakmé je skutečně vábivě exotickou půvabnou kněžkou i dojemně oddanou milující dívkou, ale také zoufalou ženou, která pro zakázanou lásku obětuje svůj život, když opakovaně zachrání život svého milovaného. Klamo si rozvrhla pěvecké síly nejen na ona dvě nejslavnější hudební čísla, ale na celou rozsáhlou roli. Její zvonivý lehce pohyblivý hlas se dobře hodil k lyrickému tenoru Jaroslava Kovacse. Ten coby důstojník Gérald postihl nejen suverenitu britského kolonizátora, ale i bezbrannost muže, který podlehne milostnému citu. V Ústí se podařilo dobře obsadit i další role – především věrnou služku Malliku díky Lence Schützové i přísného bráhmanského velekněze Nilakantha barytonistou Nikolajem Někrasovem.

Zásluhu na úspěchu ústecké Lakmé má i dirigent Norbert Baxa. Pod jeho vedením orchestr zprostředkoval opojnost i dráždivost Delibesovy kombinace francouzské lyriky a orientální hudby. Jiskru dodal inscenaci velice šťastný nápad režiséra Tomáše Šimerdy. Pojal inscenaci jako živý sen kluka, který se nemůže odtrhnout od četby dobrodružného románu. V jeho představách ožívá tajuplný hinduistický chrám, barvitý svět indického bazaru se svůdným tancem bajadér i lesní útočiště milenců. Celá opera v jednoduchém scénickém řešení Vladimíra Soukenky s vtipnou rychlou proměnou chlapeckého pokoje v orientální Indii i pestrými kostýmy, v nichž Mlada Šerých ctila britskou dobovou módu s turnýrami u dam a orientálním třpytem Indek, si tak podržela kouzlo příběhů červené knihovny.

V Ústí našli klíč, jak skrze klukovské snění uniknout sentimentu předlohy. Ústecký soubor pod vedením Tomáše Šimerdy tak po řadě zdařilých inscenací opět potvrdil, že „divadlo na oblasti“ může mít i větší než oblastní význam. Bylo by hloupé, kdyby kvůli neuváženým úsporným škrtům radních soubor, který opakovaně prokazuje svou uměleckou oprávněnost, měl zaniknout.

Helena Havlíková (www.operaplus.cz)