V ÚSTÍ NAD LABEM SE PODAŘILO VZKŘISIT LAKMÉ

OPERAPLUS: Z RECENZE PREMIÉRY OPERY LAKMÉ V SEVEROČESKÉM DIVADLE

Na mnoha našich menších operních scénách je sympatická a obdivuhodná snaha znovuobjevovat díla, která se již řadu let nehrají anebo se u nás nehrála nikdy. V Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem se tentokrát rozhodli oprášit Delibesovu operu Lakmé, z níž známe pravděpodobně pouze dvě čísla: Květinový duet a tzv. Zvonkovou árii, jež se stala i oblíbeným číslem sopranistek, protože v ní mohou předvést své oslnivé výšky a umění koloratury. Naposledy se opera u nás hrála právě v Ústí nad Labem a Plzni v padesátých letech a předtím v pražském Národním divadle (zde zcela jistě s úspěchem, neboť v letech 1884 – tedy již rok po pařížské premiéře - až 1936 se uskutečnilo celkem 7 premiér nebo obnovených nastudování tohoto díla, dohromady přes sedmdesát představení).

Od té doby nic: eklektická hudba ani příběh nešťastné lásky z koloniální Indie nehověly dobovému vkusu. Anna Hostomská (neskrývající svou antipatii ke zpátečnickým dílům „velké opery“ a operám z ní vycházejícím) o Lakmé napsala: „Možno říci, že opera děkuje za svou proslulost známé „zvonkové árii“, velké virtuosní a přitom ojedinělé scéně celého díla. Jinak je Delibesova opera přehledem všech operních zvyklostí a manýr a její hudba, líbivá a lacině působivá, nemá zvláštní osobitosti.“ Bramberger ve Světě opery konstatuje, „že vyhovuje tehdejším francouzským požadavkům exotické a efektní látky, pro kterou se stále udržuje na repertoiru. Brilantně napsaná hlavní úloha „Lakmé“ a pěkné melodie opery stále se líbí.“ A konečně třeba Oxfordský slovník opery hovoří o „záplavě půvabných, pseudoorientálních melodií…(a) díky této melodičnosti a dekorativnosti tolik oslovila Čajkovského, který proto dával Delibesovi přednost před Brahmsem a Wagnerem“.

Myslím, že stojí za to ocitovat delší pasáž z Čajkovského dopisu bratrovi Modestovi, který napsal krátce po zhlédnutí Ringu v Bayreuthu v roce 1876. Dokonalí wagneriáni nechť zbytek tohoto již tak dost dlouhého úvodu přeskočí: „Možná, že jsou Nibelungové skutečně veliké dílo, ale rozhodně nebylo napsáno nikdy nic nudnějšího a rozvláčnějšího než tohle nekonečné hudební přádlo. Nahromadění nejsložitějších a nejrafinovanějších harmonií, bezbarvost všeho, co se zpívá na scéně, nekonečně dlouhé dialogy, úplná tma v divadle, nezajímavost a nepoetičnost námětu – to všechno unavuje nervy do krajnosti. V tomhle je tedy ta Wagnerova reforma? Dříve se skladatelé snažili lidi hudbou uchvátit, ale teď je týrají a nudí! Jsou tam samozřejmě kouzelné detaily, ale všechno dohromady je vražedná nuda!!! Tisíckrát milejší je mi (Delibesův) balet Sylvia.“ A paní von Meck krátce na to píše, že ho Delibesova hudba „ve skvělém provedení vídeňského orchestru prostě okouzlila… Labutí jezero je v porovnání se Sylvií úplný šmejd. A vůbec neznám v posledních letech kromě Carmen a Delibesova baletu nic, co by mě opravdu nadchlo.“

Potenciál nadchnout Lakmé určitě má. Střídají se v ní rozmáchlé melodie francouzského střihu s pasážemi ovanutými orientálním duchem. Jsou zde i rozsáhlejší orchestrální části (zde lze jen litovat, že orchestr je v Ústí poměrně slabě obsazen, pouze dva kontrabasy, tři cella…), sbory a balet - velmi zdařilý sled tanců bajadérek v podání dam z místního baletu zmíním ihned (choreografie Vladimír Gončarov). Horší je to s libretem, o kterém režisér inscenace Tomáš Šimerda v našem rozhovoru (můžete si ho přečíst zde) prohlásil, že je „velmi naivní“. Na druhou stranu: které libreto předminulého století poněkud naivní není. Režisér proto děj celé opery ztvárnil jako sen malého chlapce vyvolaný četbou dobrodružné knihy a sny mají jiný řád než „obyčejný“ život. Na začátku opery vidíme dětský pokoj, v němž musí guvernantka chlapce od čtení doslova odtrhnout a uložit do postele. Otočením, resp. zvednutím, se plochy dekorací promění na promítací plátna chlapcovy fantazie, na nichž se objevují ilustrace ve stylu obrázků z cestopisů 19. století, indická architektura, prales… V pokoji také opera končí. Režisér nechal chlapce (sympatický a šikovný Anton Orechov) příběh pozorovat po celý večer z rampy či portálu a v několika okamžicích do něj i zasáhl: poklepal např. Lakmé na rameno, aby ji upozornil na blížící se nebezpečí. Nabízel by se pak také výklad, že nejde ještě o sen, ale chlapcovy představy, dotváření příběhu, který právě četl. Tomáš Šimerda se z toho důvodu soustředil více na motiv lásky bráhmanské kněžky a britského důstojníka a vykreslení barvitého indického prostředí než na střet dvou kultur, který by se mohl stát podnětem k aktualizující inscenaci.

Na tzv. oblastních scénách je často vidět, že nedisponují takovými finančními možnostmi jako velká divadla, a proto musí vystačit s mnohem jednoduššími dekoracemi. Tentokrát se omezovaly na postranní panely a středně velkou sochu indického božstva, jinak se hrálo na prakticky prázdné scéně (výtvarník scény: Vladimír Soukenka). Ale do zmíněného režijního pojetí to zapadá: dekorace chlapci tvoří jen pozadí, soustředí se na postavy. Škoda že ty jsou na scéně spíše jen rozestaveny. Naopak kostýmy (Mlada Šerých) byly realistické a barevné…

Režisér a ředitel divadla Tomáš Šimerda řekl, že je přesvědčen, že v ústeckém souboru jsou síly, které obtížné party hlavních rolí zvládnou. Zvládnou, ale… Annu Klamo jsem před lety slyšel v několika operetách a velmi se mi líbila v Händelově opeře Xerxes, proto jsem byl velmi zvědav, jak se vyrovná s náročným partem titulní postavy. Nejlepší výkon podle mne podala v prvním dějství, hezky trylkovala ve výškách, pěkně jí vyšel známý duet s Mallikou (výborná Lenka Schűtzová se sytým barevným mezzosopránem) nebo velká scéna v závěru prvního dějství… Dařilo se Nikolaji Někrasovovi jako hrozivému veleknězi a až na pár zaváhání Martinu Matouškovi, který disponuje nádherně zabarveným a znělým barytonem. Postavičku viktoriánsky upjaté vychovatelky pěkně ztvárnila Věra Páchová. Norbertu Baxovi se z orchestru podařilo dostat několik zdařilých míst (finále prvního dějství, scéna trhu se sborem, baletní hudba)... Sbor podal zdařilý výkon.

Překvapilo mne, že se premiéru nerozhodlo navštívit více lidí… Publikum však všechny, kdo se na představení podíleli, odměnilo velmi dlouhým potleskem, došlo dokonce na ovace ve stoje. Jako zajímavý nápad se mi jeví umístění titulkovacího zařízení na rampu, člověk tolik nemusí „odbočovat“ od dění na scéně a nevykroutí si krk, chce-li přesně vědět, o čem se zpívá…

Návštěvu ústecké Lakmé doporučuji zejména milovníkům a milovnicím „klasických“ inscenací a všem těm, kteří chtějí tuto kdysi slavnou operu nejen slyšet z nahrávky, ale i vidět na scéně a posoudit její dramatickou účinnost, která podle mého názoru, stále funguje. Sled tří repríz v poměrně krátkém časovém období (1. – 10 února) ještě jistě umožní odstranit některé zmíněné chybičky. Naposledy se Lakmé bude hrát 5. března.

Pavel Šimáček